Jednou v létě jsme trávily čas, já a děti, na zahradě. Jen tak. Prostě jsme byly. A čekaly jsme na taťku, až se nám vrátí z práce a budeme komplet. Až budeme na zahradě všichni. Jen tak.
Teď jsem si na to vzpomněla, protože už se na léto moc těším. Krátí se nám to, ale ještě pořád je dost času na neplánování a “pelíškování”. Na to být na zahradě jen tak. Číhám na tyto chvilky velmi ostražitě a neskutečně si je užívám. Jen tak.
Když je totiž člověk jen tak, tak má čas přemýšlet a povídat si o tom, jak přemýšlí. To já mám moc ráda. Nevím, jak děti, raději se jich neptám, ale tolerují mi to. Obvykle tedy já hodně povídám a oni poslouchají. A obvykle se snažím, abych já víc poslouchala a oni povídali. A obvykle já prostě povídám víc…
Jednou se mi to ale podařilo. Udržela jsem se.
Seděla jsem s Nejstarší na lavičce a její tvářička se mračila. Hodně. Povídala mi, jak jí nemáme rádi.
Chápu, že se mračila, já jsem ta bolavá slova taky jen s obtížemi polykala, zvlášť když jsem věděla, že teď opravdu musím být zticha… Povídala a já jen pokyvovala hlavou. Povídala, jak má pocit, že máme raději kluky a jí ne. Jak má pocit, že se víc věnuju bráškům a jí málo. Jak má pocit, že je víc chválíme a jí ne. Povídala a povídala…
Už jsem ani mluvit nemohla, třásl by se mi hlas, protože jsem měla dost práce sama se sebou. Abych oddělila ty její pocity od svých, abych se i přes svoje slzy dokázala dívat jejíma očima. Mrzelo mě to.
Rozumím tomu. Každý se tak někdy cítíme. Opuštěný, zranitelný. Každý se snažíme. Každý nechtěně zraňujeme. Hlavou mi toho běželo moc, ale co k tomu říct a znovu nezranit? Pocit prostě přijde a je tu, ale někdy to je prostě jen pocit. Někdy prostě jen stačí se na věci podívat trochu jinak.
Jak to ale nezlehčit a zároveň povzbudit? Všechna slova byla najednou příliš neohebná, příliš tvrdá…
Chtělo se mi brečet, takové pocity by prostě raději malé holčičky a velké maminky neměly mít. Jenže někdy to tak prostě je…
Teď už bych ale asi měla něco říct.
Prostřední poslouchal opodál. Ani jsme si ho nevšimly, jak jsme byly zanořené samy do sebe. Poslouchal a nohou při tom kopal do kamínků. Poslouchal a najednou zdvihl hlavu a přišel k nám.
Podíval se na Nejstarší a povídá jí: “A víš, že já si někdy myslím úplně to samý o sobě? Že máma má radši tebe a Nejmladšího?”.
Usmála jsem se. Už vím, co řeknu.
“A co myslíte, že by řekl Nejmladší?”
