Vykopala jsem dětičky na dobrovolnou procházku (já teda rozhodně šla dobrovolně… tak trochu…). Našla jsem nový trik. Když Nejmladší nechce jít, prohlásím, že to nevadí, ať zůstane doma. Většinou následuje otázka, kam půjdeme a kdy se vrátíme. A já zase prohlásím, že asi teda na nějakou delší, abychom se hezky provětrali… No a to stačí k tomu, že je v mžiku nastoupený ve vycházkovém úboru před odchozí jednotkou.
Není to ovšem proto, že by měl zálibu v turistice a menší procházky by mu nestály za zavazování tkaniček. Ty si teda mimochodem poslední dobou vlastně stejně ani nezavazuje. Problém je v tom, že by po celou dobu musel zůstat doma sám, a když by to byla dlouhá procházka, logicky by to zabralo více času. Čerpáme poslední minutky života, kdy ještě doma nechce být sám. Tak proto.
A měli jsme se jako v pohádce. V té, co se jmenuje Sůl nad zlato. Maruška v podobě mého synka si však onu pověstnou otázku, která vše způsobila, nakladla sama. Zeptal se mě:
“Víš, jako co tě mám rád?”
Ani nečekal, jestli mu odpovím. Jak bych to taky mohla vědět, ne? Je to bystrý chlapec.
“Mám tě rád jako svůj mozek.”
“Jako tvůj mozek?” ujišťovala jsem se.
“Jo, jako svůj mozek. Protože kdybych ho neměl, tak bych umřel.”
Tak vše dobře dopadlo, z domu jsem ho nevyhodila a raději ani nedomýšlím, jak by v moderní pohádce to dokazování, že bez mozku je život nemastný neslaný vlastně vypadalo.
PS: Zapisuji hlavně pro sebe; příprava na to, až mi ho ukradne nejdřív paní Puberta a pak bůhvíjaká další slečna.
