Čas od času se musí vyměnit pražce kolejí. I v metru. To nás postihlo právě teď. Na náladě to nepřidá, když člověk musí přebíhat na náhradní dopravu, ale jde to pochopit, někdy se to zkrátka udělat musí. A začátek prázdnin, kdy je Praha vylidněná, je z tohoto pohledu ideální dobou.
Jela jsem tedy metrem, ale ještě zbývaly dvě tři zastávky do přestupu. Zastavili jsme v jedné stanici a po chvilce jsem měla pocit, že stojíme tak trochu déle než obvykle. Po dalších vteřinách se dalo vyčíst i z obličejů ostatních cestujících, že to také tak cítí. A stačilo pár dalších vteřin a u stropu visely hmatatelné otázky: “Co je? Proč to nejede? Co se kde stalo?”
Když už byli všichni viditelně elektrizovaní, ozvalo se praskání rozhlasu. I mně projelo hlavou: “To snad ne…” Takové hlášení většinou nevěští nic dobrého.
Klidný, emočně neutrální hlas začal oznamovat: “Vážení cestující! Omluvte zpoždění odjezdu soupravy z důvodu výluky.” A je to tu, mnozí si viditelně vzdychli, polohlasně brblali či aspoň protáhli obličej do otráveného výrazu. Atmosféra značně zhoustla.
Když v tom hlas pokračoval v úplně jiné tónině: “Prostě musíme počkat, až mašinka dojede na vedlejší kolej a pak hnedka vyrazíme. Konec hlášení.”
Nevěřícně jsme na sebe všichni koukali a sborově vyprskli smíchem.
Někdy stačí tak málo a vnímání celé situace se změní…
