Léto mívá přízvisko bezstarostné, tak proč si věci komplikovat, že? Vyrazili jsme s dětmi k vodě. Pěkně do přírody. Kde jinde se nechat unést sluneční pohodou!
Ráda bych jim s sebou vzala i svačinku, ale nějak bylo téměř vše vyjedeno. To se nám tak poslední rok a půl stává a mě už to téměř nestresuje. Přijala jsem tu skutečnost, že optimalizovat zásoby pro blahodárný rozvoj tří mladistvých těl ve vývinu, která se navíc nemají možnost dofutrovávat pomocí externích zdrojů ve školních jídelnách a na návštěvách u kamarádů, je pro mne v současné chvíli neřešitelný úkol.
Větu “Tady už zas není nic k jídlu!” začínám vnímat jako běžnou společenskou frázi, u které člověk nevnímá obsah a jen automaticky odvětí: “Ano, ano, také jste si všimli?” A jelikož jsem si jistá, že interval nákupů není nikdy delší než mezní doba pro přežití bez jídla a tekutin, tedy tři dny, a vody máme zatím dostatek, dokážu si udržet nadhled.
Tak tedy po dvaceti rohlících se u snídaně jen zaprášilo, lednice se třásla prázdnotou a ovoce na stromech v zahradě od poslední, včerejší sklizně bohužel ještě nestačilo dozrát. To by na zahnání hladu a žízně v tom vedru totiž stačilo. Vidinu výletu mi to ale nekazilo a zcela bezstarostně, tak jak se to v létě má, jsem mávla rukou s tím, že se to nějak vyřeší cestou. Pět šest kilo ovoce někde seženeme.
Což o to, sehnali, ale abychom hygieně učinili za dost, buď bychom museli jíst jen banány nebo se vrátit 20 kilometrů, abychom si ovoce řádně omyli. Na to, abych ovoce ošplíchla někde u kapříků v rybníce, nebyl můj nadhled až tak velký. Nu což, taky to vyřešíme cestou.
V takových situacích jsou záchranou vietnamské večerky. Jsou všude, otevřené prakticky pořád, i o svátcích, a nikdy se vám nestane, že by jim snad došlo zboží.
Někdy si říkám, že to je až fascinující jev – nacpat do určitého prostoru dvakrát až třikrát větší objem zboží, než by se tam měl teoreticky vejít.
Pečlivě jsem se tedy prodírala úzkými uličkami a hledala neperlivou vodu. Bohužel byla na zemi, což je sice logické – nač zvedat těžké věci do polic, že? Avšak pro mne, typickou představitelku dobře živené a rostlé Evropanky, je poněkud náročné se k ní sehnout, a přitom neshodit nic z okolních regálů.
V přítmí zadního kumbálku se mi prsty podařilo zachytit hned dvě padající láhve a s úlovkem jsem šťastně doskotačila k autu. Hodila jsem je do krosny s ovocem.
Koupili jsme dobře. Ovoce jsem omyla, bylo šťavnaté, až lepkalo mezi prsty. Lehla jsem si na deku, kterou jsme rozložili na kamenitý podklad. Uličkou sešlapaných kopřiv jsme měli nádherný výhled na ztichlý rybník, jehož žabincový povrch sem tam zčeřil vyskakující kapřík.
Krásnou atmosféru mi svým hlodáním jen trošku narušovala otázka, jak to dělají, že na povrchu je kupované ovoce přímo zcukernatělé, ale již mikrometr pod slupkou má k dozrálému plodu opravdu daleko. Ale což, léto má být bezstarostné, proč si lámat hlavinku.
Za zvuku žab se synek sápal po jedné z mých “očistných” vod, čemuž jsem samo sebou učinila přítrž: “Ruce pryč, to není na pití, to je na mytí ovoce.”
Někdy mám opravdu silný pocit, že moje děti jsou převlečení velbloudi, kteří svým životem kromě své věčné žízně vláčejí i několik tasemnic.
“Tohle?” prohlásil synek s typicky teenagerovským odstínem v hlase: “Vždyť to je s příchutí.”
Stoupla jsem si a zdvihla láhev do výšky, aby mi okolní luční kvítí nestínilo – jak vidno, v šeru už se na svůj zrak příliš spolehnout nemůžu. Fascinovaně jsem mžourala na etiketu. To by tedy lepkavost ovoce do jisté míry vysvětlovalo.
V tu chvíli jsem v ten den poprvé konečně měla plnou pozornost celého osazenstva! Vše zlé je pro něco dobré. Koukali na mě opravdu pobaveně a čekali, co já na to.
“No, ale neperlivá je!” nevzdala jsem to.
