Nastoupila jsem do metra. Byla jsem pohroužená do svých myšlenek, na túře po své šedé kůře mozkové, které jsem dovolila přepnout na autopilota. Už je dobře vycvičen. Sníží hladinu zvuků, pachů i očních vjemů, nastaví základní sebezáchovný program a dovolí mé hlavě odcapkat kamsi mimo přepravní prostor.
Než bych někomu způsobila doživotní trauma tím, že bych ho nechtěně svým nezafixovaným, dobře rostlým tělem zavalila po nezdařilém rozjezdu či brždění nadšeného a optimistického řidiče, a protože nebylo žádné místo k sezení volné, průkazku invalidy nemaje, mechanicky jsem sevřela madlo určené k záchytu nadbytečně povlávajících těl.
Tentokrát to poskakovalo nejen v mých mozkových lalocích, ale trochu více i v reálném prostoru. Nu což, i řidič MHD má zřejmě své dny… Ale ať si je má, já teď zdolávám skalnaté výběžky útesů a nekonečné písečné duny svých myšlenek, do kterých frustrace z profesionálních řidičů a nekvalitních madel nezapadá.
Já a další hrstka cestujících jsme statečně a bez velkých oděrek přežily odliv cestujících na přestupech. Je to pokaždé jako malý příboj. Trochu víc to šplouchá, vlnky silněji udeří a někdy člověka poponesou o kousek dál, než původně stál. Hladina se však po chvilce zase zklidní a rutinní lehké pohupování unáší těla k dalšímu výstupnímu jezu.
Z mých životních polopravd semletých iluzemi a domněnkami mě vytrhlo nesmělé odkašlání a nevtíravý cizí hlas: “Dobrý den! Promiňte… já už bych na příští stanici potřeboval vystoupit…”
Můj autopilot zlehka rozšířil očnicový průzor a mapoval terén. Neavizoval nic výjimečného. Na to, že stále byla ranní špička, místa kolem bylo dost. Pán vypadal také v kondici. Tak co jako? Mám se jako spiderman přilepit na strop, aby mohl panáček vytancovat ven v rytmu valčíku na rozloučenou?!
Jako lidi k sobě mají být vstřícní, ale plán trasy si snad hlásit nemusíme!
Autopilot rozblikal všechny kontrolky a navrátil mě silou zpět do reálu. Už jsem chtěla na pána plivnout lehce jízlivou poznámku: “A jak Vám jako s tím vystupováním mám pomoci?”, když můj znovu obnovený zrak zachytil jiný úhel pohledu.
Moje ruka namísto madla sice bezpečně, ale velmi pevně svírala jakousi kovovou trubku, kterou pán z nezjištěných vážných důvodů v kolmé poloze převážel odněkud někam.
Tak proto to dnes tak houpalo…
