Nejmladší byl, přiznávám, že zcela oprávněně, oceněn ne zrovna výstavní známkou z přírodopisu.
Prostě se na to vybodl.
Rýhy mých vlastních školních let písek ještě zcela nezasypal, tudíž se mi v hlavě začalo rojit spoustu automatických reakcí. Naštěstí jsem měla časový odstup, tak jsem to mohla rozdýchat a na většinu otřepaných a nelogických rodičovských otázek si sama odpovědět:
Otázka: To jsi zapomněl, že píšete čtvrtletku?
Odpověď: Ne, nezapomněl, na tohle fakt nejde zapomenout, zvlášť když to učitelka připomíná několikrát.
Otázka: Proč jsi mi neřekl, že píšete velkou písemku? Mohli jsme se to spolu naučit.
Odpověď: Právě proto jsem ti to neřekl, protože bych se s tebou musel učit.
Otázka: To ses to nemohl naučit sám?
Odpověď: Samozřejmě, že mohl. Ale prostě jsem nechtěl.
Dobře, smeťme ze stolu nálepky typu flákač, lempl, ignorant, nestudijní typ. Blbé to dítko také není. Teď mu to je líto, stydí se. Zkusme najít správnou otázku a dostat pravdivou odpověď beze strachu. Zjistit proč.
“Víš co, vrtá mi hlavou, proč ses na to neučil? Myslím, že tomu rozumíš, není to tak těžké. Učit se taky umíš, dobře a rychle. Když jsi měl jinou podobnou písemku, tak jsme se učili a dostal jsi jedničku. Asi si o té písemce věděl, když to byla čtvrtletka, viď? Čas si ttaky měl, nemocný jsi nebyl. Tak co se stalo?”
“Víš, já jsem si myslel, že to zvládnu, že se nemusím učit. Já tomu ve škole všemu rozumím, všechno mi bylo jasný. No… jenže jsem to nezvládl…”
“A jak se cítíš?”
“Je mi to líto. Stydím se. Jsem blbej.”
“Nemyslím se, že jsi blbej. Jen je toho hodně, a tak je těžké si všechno zapamatovat, i když to chápeš a je to jasný. Máte víc předmětů a za jeden den toho je docela dost na zapamatování.”
“Hmm… já si fakt myslel, že když tomu rozumím, že to zvládnu.”
“Tak teď už víš, že je dobrý si to připomenout. Já to taky tak mám. Třeba věci z pracovní porady mi taky jsou jasný a chápu je, ale musím si psát poznámky a pak si to zopakovat. Je to moc informací v krátkém čase.”
A neměla by právě tohle škola učit? Nechat děti dělat chyby a padat na pomyslná kolena, dokud následky nejsou tak velké? Nechat je si to v bezpečí, kdy ještě o moc nejde, ošahat a prožít na vlastní kůži?
Nechat je poznat, že (někteří) dospělí jim radí ne pro to, že potřebují mít moc, ale proto, že mají zkušenosti…
