Že mi to s balením na cesty občas nevyjde, to je pravda. Holt mi někdy něco chybí. Vlastně asi pokaždé.
Náhodou je tato vlastnost výborným nástrojem k výuce samostatnosti. Manžel po té, co jsem mu několikrát zapomněla kalhoty či jiný strategický svršek, si již pravidelně a velmi pečlivě balí sám.
Proto letos na dovolenou vyrazil klidný. Tentokrát jsme ani jednu kočku nikde nezavřeli a pro chybějící dokumenty jsme se vraceli jen jednou. Spokojenost.
V letadle mě muž požádal, abych mu z příručního zavazadla vyndala knihu, kterou nechtěl zabalit do velkého kufru, ale vzít si ji právě na cestu. Má právě rozečtenou jednu s oblíbeným tématem druhé světové války a s sebou si přibalil ještě další.
“Aha,” pronesla jsem po pohledu do batůžku. Můj tón věštil mírnou, ale opravdu jen malinkou komplikaci. “Jako kniha tu je, ale není to tak úplně ta, co máš rozečtenou…”
“A co to je?”
“Budhovy pohádky pro klidnou mysl…”
Rozhostilo se ticho.
“Ta je ale taky moc hezká!” usmála jsem se.
