Už dvakrát v životě jsem zažila pocit, že jsem dospělá. Ne stará, ale dosahující určité významné mety. Prostě jsem “dospěla” do určitého, a to velmi důležitého bodu poznání, tudíž mám oprávnění se cítit “dospělá”.
Poprvé jsem tento intenzivní pocit měla, když jsem byla těhotná a čekala na svoje první dítě. Přestože jsem překročila průměrný věk prvorodiček, až tehdy jsem poprvé cítila, že jsem se ocitla za tou pomyslnou hranicí dospělosti. Najednou se všechny ty předchozí rádoby významné mezníky jako maturita, promoce, atd. staly naprosto nicotnými. Až do té doby to byla vlastně nezávazná zábava a místy směšné tápání, ale teď už to bylo jiné. Měla jsem poprvé velmi silný pocit, že jsem “zodpovědná”.
Zodpovědná za toho malinkatého človíčka. Za jeho život. Za jeho prožitky. Měla jsem pocit, že mám v rukách najednou velkou moc a sílu, která mi dovoluje tvořit dalšího člověka a na mě bude záviset ta jeho finální podoba. Bála jsem se, že s tou mocí nebudu umět naložit.
Podruhé intenzivní pocit zodpovědnosti přišel o necelé tři roky později, když už jsem měla dvojí zkušenost s tím, že tu obrovskou moc mají v rukách moje děti. Že díky jejich síle já mohu tvořit svou vlastní finální podobu. Dokonce musím.
Mám totiž moc tvořit jen jednoho jediného člověka, a to sama sebe.
Ostatní mohu akorát tak inspirovat.
Ó, jak lehčeji se žije.
A pokud se mnou nesouhlasíte, nechte se inspirovat někde jinde :-)
