V poslední době máme zaručené návody na všechno. Dokonce i na to, jak si správně něco přát, aby se nám to splnilo.
Máme návod na to co si přát, jak své přání formulovat, kdy ho vyslovit, jak ho vyslovit, co při tom dělat, možná i jak se při tom tvářit. A když to nevyjde, tak jste si to přáli nejspíš špatně…
Ale co si vlastně přát? Má to být přání upřímné, opravdové. Všechna přání pochybná se prý poznají tak, že se nesplní…
Já už si ani nic moc nepřeju. Sama už si většinu přání dokážu zařadit do kategorie “pochybné”. A to, co si přeju, tak o tom vím, že je jen v mých rukách a v mojí hlavě. To kouzlo je uvnitř mě, v mých myšlenkách.
Přesto vím, že se přání plní. Zvlášť ta dětská, protože jsou průzračně čistá. A mám na to dokonce i důkaz. Také se mi totiž jedno kdysi splnilo. Tedy vlastně splnilo se mi v životě více mých přání, ale tohle se naplnilo okamžitě, ještě týž den. Bylo to nejrychleji splněné přání. Snad proto, že bylo upřímné, opravdové, nezpochybnitelné.
Bylo mi asi devět let a ležela jsem v nemocnici. Ten den jsem měla jít na docela náročnou operaci. Byla jsem na to všechno sama. Za dob mého dětství rodiče mohli do nemocnice za svým dítětem jen dvakrát týdně na pár hodin, ve středu a v neděli. Spoustu slz a probdělých dní a nocí plných úzkosti. Jen neznámé tváře a neosobní dotyky.
Byla jsem už připravená na sál, tak poníženě vysvlečená ze svého studu, přikrytá jen pomačkaným prostěradlem a obavami. Nepamatuji se, ve kterém to bylo roce, ve kterém měsíci. Vím jen, že to byla středa. Den návštěv.
Věděla jsem, že pokud půjdu na ten sál, tak se do té povolené dvouhodinovky nestačím probudit. Probudím se někdy večer, možná v noci, bolavá a samotná. A budu muset čekat další téměř čtyři dny, než bude další, tentokrát nedělní návštěva.
Tehdy jsem měla to přání. Nepřála jsem si být zdravá. Nepřála jsem si, aby mě to nebolelo. Nepřála jsem si, aby tam byl někdo se mnou. Nepřála jsem si být jinde. Přála jsem si, abych ten den viděla svojí mámu. Abych neprošvihla návštěvy.
Moc jsem na ní myslela a moc jsem si to přála. Otevřely se dveře, vešlo spoustu lékařů a já se moc bála, že se mi moje přání nesplní. Hučelo mi v hlavě, nedokázala jsem vnímat, o čem se ti lidé vůbec baví. Hádali se. Nakonec ze mě sundali prostěradlo a kroutili mi nohama, jako bych snad ani nebyla živá, jako kdybych byla jen nějaká loutka na hraní. O to víc jsem myslela na to svoje tiché přání. Odešli se dohadovat na chodbu.
Nikdo dlouho nešel. Pak přišla sestra, natáhla mi pyžamo a jen mi řekla: “Operace se ruší.” Mlčky posbírala všechny ty věci kolem a odnesla je. Usnula jsem a probudila se chvilku před návštěvami. Nemohla jsem se dočkat.
Dodnes si pamatuji ty dveře do čekárny pro návštěvy. (Tenkrát pacienti museli chodit za návštěvou.) Ještě dnes slyším, jak mi bušilo srdce, když jsem se rozhlížela. Dlouho jsem si pamatovala, co měla na sobě. Vím, na jaké lavičce a v jakém rohu jsme spolu seděly. Pamatuji se na její vystrašené oči.
Ale bylo mi to jedno: moje přání se splnilo.
PS: Na tu operaci jsem nakonec nikdy nešla.
