Občas mi připadá, že někteří lidé si myslí, že život je jako luxusní restaurace, kde je u pultíku číšník vyzvedne a dovede ke stolu. S patřičnou grácií a mlčky donese vše podle jejich objednávky.
A pak přijde zklamání – obsluha pomalá, nabídka omezená, chuť mdlá.
Někteří mají spíše představu, že život je jako závodní jídelna, kde vám kdosi cosi kydne na zamaštěný plastový tác a vy to musíte sníst. Výběr jídel omezený, chuť i barva skoro pořád stejné.
A pak přijde frustrace – jen pouhé čekání a dojídání zbytků.
Jenže život je spíš obrovský švédský stůl a vy si můžete vybírat, co jen libo.
A co tedy?
Nemusím jíst, co je zrovna položeno přede mnou. Jenom proto, že mi to někdo přinese, že to je pohodlné a že to je zrovna nejblíž. Můžu si vzít i to, co je ode mne daleko. To, na co mám chuť.
Jenže když to chci, musím si pro to sama dojít… Švédské stoly jsou totiž zásadně bez obsluhy.
Skvělý postřeh a formulace. Díky. Je potřeba si to stále uvědomovat.