Rozhodla jsem se, že si ten dnešek pořádně užiju… a tak jsem se rozhodla, že si k žehlení prádla udělám pleťovou masku. A jelikož občas se mi daří být ženou činu, stalo se tak. A jak si tak žehlím, najednou přede mnou stojí v údivu moje dítka a s otevřenými ústy mi zírají na obličej… První se odváží Nejstarší: “Co to máš?!”
Neztratila jsem hlavu, zachovala klid a pokusila se přes ztvrdlou masku usmát: “To je maska.” Děti na mě podezíravě a velmi mlčky hleděly. Prostřední mi povídá: “A co se ti to stalo?”
Tak jsem lehce nervózně odpověděla, že to je pleťová maska. Pak, trapně podceňujíc jejich inteligenci, jsem upřesnila: “To je pleťová maska na obličej!”
Nejstarší se zeptala: “A proč ji máš?” Odpověděla jsem, že proto abych byla krásná. Děti sborově pronesly velmi výrazné: “Aha!” A odešly.
Po patnácti minutách, kdy jsem si masku sundala a jdouc z koupelny, potkala jsem na chodbě Nejstarší. Ta se na mě zkoumavě zadívala a pronesla:
“Hm a vůbec to nepomohlo, co?”
