Po dlouhé době jsem před pár měsíci jela do centra Prahy. Na Národní třídě jsem potkala hlídku. Policista a voják. V maskáčích a se samopalem. Chodili si tam jakoby nic. Stáhlo se mi hrdlo. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Jediný, kdo se cítil ve špatný čas na špatném místě, jsem byla evidentně jen já. Po zbytek dne jsem se toho obrazu nemohla zbavit.
Pár dní nato jsem výjimečně jela do obchodního centra až večer, když už děti šly spát. Obchody už pomalu zavíraly. A najednou se za rohem vynořila opět hlídka – jiný policista s jiným vojákem, jen ten samopal byl stejný. Když procházeli kolem mě, udělalo se mi špatně.
Od té doby občas potkávám tyhle hlídky a je to pořád stejné – černozelená dvojice, naleštěné zbraně. Asi jsou funkční. Ty zbraně. Děsí mě, že bych mohla být svědkem toho, že se o ně vzorně starají.
Mě to tedy pocit bezpečí nedodává, naopak.
A co nejhůř… ti všichni lidi kolem… málokdo se ohlídne, pozastaví. Nic zvláštního se přeci neděje. Berou to jako běžnou součást běžného dne.
Tak na tohle si vážně nějak nechci zvykat…
