Byla jsem se synem na plavání. Sprchovali jsme se. Jedna maminka se tam snažila přesvědčit svojí dceru, aby cosi dělala podle jejích pokynů. Nevím, o co šlo. Snažím se takové hovory neposlouchat. Ale hlas se ostřil a atmosféra houstla. Už nešlo nevnímat. Bodalo mě to do zad.
Ozvalo se velmi nepříjemné: “Rozumělas?!” Škubla jsem sebou a spatřila ten drobounký obličej a tělíčko, které se chtělo vypařit. Rozuměla, samozřejmě že ano. Všichni v dosahu deseti metrů jsme rozuměli. Dikce byla velmi přesvědčivá.
“No tak?!” Na jejím místě bych taky zkameněla a přemýšlela bych, jestli mám vůbec právo dýchat.
“Mám ti to snad říct čínsky?!” Holčička na ní zoufale koukala. Jako by tahle věta mohla něco vyřešit.
Pomalu jsem se k té běsnící ženě otočila a povídám klidným hlasem: “Tak to bych si ráda poslechla!”
Vteřinka ticha a pak se všichni přítomní dali do hlasitého úlevného smíchu. Nejvíc se smála ona maminka. Došlo jí to, pochopila. Holčičku pohladila a pomohla jí s utřením.
Proč se někdy před těmi dětmi tak ztrapňujeme? Děkuju za tu lekci.
Někdo by měl začít vyrábět zvukotěsné ústní roušky pro použití při náhlém selhání emoční imunity. Já bych takovou obchodní nabídku pro svou vlastní potřebu určitě využila.
