Televize

Kdysi jsem měla představu, takový živý sen. Pamatuji si to místo. Seděla jsem v obýváku v domku svých rodičů na křesle, stočená do klubíčka a hlavou opřenou o opěradlo jsem koukala na televizi. Byla to taková béžová škatule s vypouklou obrazovkou šedozelené barvy. Tenkrát vysílala ještě jenom černobíle.

Sledovala jsem postavičky v jakémsi příběhu a představovala si, že to jsou skuteční malí lidičkové, co tam běhají a hrají pro nás to divadlo. A že když zhasnu obrazovku, mají tam nějaké postýlky a jdou si lehnout. Nebo hrají nějaké hry, svačí… Prostě žijí si svůj život.

Nedávno jsem si na to vzpomněla. Pamatuji se, že už tenkrát mě napadlo, že možná jsme taky v něčí televizi a hrajeme podle navoleného programu. Že můj život je jen součástí nějakého seriálu. Že se někdo kouká a sleduje s napětím můj příběh. Možná se baví, možná se nudí. Možná testuje, jak obstojím.

Teď si říkám, že ta představa vůbec není tak lichá. Někdy mi to tak připadá, že se jenom mění kulisy a herecké obsazení, ale to drama a hlavní zápletka je pořád stejná. Navzdory technickému pokroku, ten lidský příběh je neměnný. Už po staletí lidé znovu a znovu objevují to samé, pořád docházejí v průběhu života ke stejným závěrům. Stejné chyby, stejná ponaučení. Jen lépe propracované detaily.

No, asi vážně nezbývá, než si to pořádně užít… protože to my z toho můžeme udělat drama, frašku nebo příjemnou veselohru.