Léto a indiánský tábor. Spoustu dobrodružství. Třeba lov na bizona.
Nejstarší večer barvitě líčila, jak tento lov na bizona probíhal loni. Jak si celý den připravovali luky a šípy. Jak se za šera vydala tlupa indiánů po stopách bizona. Jak ten funící a běsnící bizon byl uvězněn v posvátném kruhu, který bojovníky chránil od jeho síly. Jak ho nakonec jejich šípy udolaly. A jak si ulovené bizoní maso, které se v tom čarovném kruhu transformovalo do podoby buřtů, upekli v osadě na ohni.
Její barvitý způsob líčení způsobil to, že Nejmladšího namísto válečného nadšení přepadl strach. Ráno nechtěl, abych z osady odjela plechovým ořem na svůj vlastní lov malých abecedních bizonků, co se mi honí po klávesnici.
Bál se bizona. Jak prosté. Bál se a dal tomu svému strachu průchod. Plakal. Teda spíše řval. Asi jako ten bizon. Jak vlastně řve bizon?
Snažila jsem se mu vysvětlit, že na bizona se půjde až večer, a to už tam budu a půjdu s ním.
“Jenže co když bizon vběhne do osady přes den?” Bizon přes den spí. “Ale může se probudit, a to pak navíc bude naštvaný…” No to by se asi mohlo stát. Ale žádný bizon nepřiběhne. Tady žádní nežijí. “Ale vždyť ho půjdeme lovit!”
Dobrá, tak s pravdou ven. Je to jenom legenda. Taková pohádka, kterou si lidi vymysleli. Ten bizon nikomu neublíží. Bude to jenom hra. Bude to jako bizon a jako lov, nikomu se nic nestane.
Začali jsme budit pozornost: “Proč brečí?” Protože se bojí bizona. “Ale to je přece jenom hra. Tak mu to řekni.” No já jsem mu to řekla, ale on tu hru ještě nehrál, víš? Tak on si prostě neumí představit, jak to je. Snažím se mu to teď vysvětlit. Ty už tu zkušenost máš, ale on ještě ne.
“Ale opravdoví bizoni existujou, že jo?” Jasně, existují, ale u nás volně nežijí. Pro ně je u nás zima. My ho máme akorát v ZOO.
“A co když z té ZOO uteče?” Neuteče, protože tam jsou silné mříže. A navíc ty malé klece jsou vlastně taky v další, větší kleci – kolem ZOO je veeeeliký silný plot, takže dvoje mříže určitě neprorazí.
“Ale když ho budeme lovit, tak tam bude nějaký bizon.” Dobře, bude, ale to bude jako. Stejně je to s čertem a Mikulášem nebo při Masopustu, prostě si tam někdo bude hrát na bizona. Bude to taková maska.
“Takže to jako bude robot?” Ne, robot to nebude.
“A ten bizon nás zabije?” Je to pohádka. Opravdoví bizoni jsou, ale tohle nebude opravdový bizon. Jako jsou opravdové holčičky, co mají rádi červenou barvu, a je pohádka o Červené Karkulce, tak je opravdový bizon a je pohádka o tom bizonovi. No a vy si teď na tu pohádku budete hrát. Nenávidím bizony!
Dobře, podat informace nestačilo. Tak to zkusím jinak: “Víš, kdybych si myslela, že to opravdu může být pro vás nebezpečné, tak bych vás tady přece nenechala. Já vím, že vy všichni jste tady stateční bojovníci. Věřím, že vás žádný bizon nezaskočí a že si s ním poradíte.”
“Ale já nemám ty barvy! Já nemůžu bojovat. Nezvládnu to!” Ty bys potřeboval mít ty barvičky na obličeji? Jako jsi měl včera?
“Jo, bez nich to nezvládnu.”
Takže když budeš mít to válečné malování, jako nosili indiáni, tak si budeš připadat jako silný bojovník? Aha. Potom to tu zvládneš? To už se nebudeš bát bizona?
“Jo!” Tak to můžeme zařídit, půjčíme si barvičky a Prostřední ti namaluje nějakou masku, jo? Bude tak hrůzostrašná, že se tě každý bizon lekne.
A teď už můžu jít? “Jo, teď už se nebojím. Ahoj.”, povídá mi usměvavý chlapeček, který jako by nikdy neplakal.
Heuréka! Mohla jsem se ho taky zeptat rovnou, co by mu pomohlo. Ale je fajn, že na to přišel.
Bylo by hezké, kdyby stačilo si namalovat válečné znaky na obličej a rázem by člověk překonal všechny svoje strachy…
Asi se začnu víc líčit, třeba to zabere.
