Další pracovní ráno. Představa jedné židle a jednoho stolku, čaj nebo káva… Chtělo by to něco na zub. Jenom nějakou svačinku. Úplně malinkatou. Pak už se mi nebude nikam chtít jít. Do oběda daleko.
Zašla jsem do malé rohové samoobsluhy, kterou provozuje vietnamská rodina. Na svačiny to stačí. Tak co si vyberu? Něco z Makra nebo Kauflandu?Nebo tohle je odkud, z Penny? Holt těch pár korun navíc namísto do benzínu svého vrazím do benzínu tady toho pana … jak se vlastně jmenuje?
Zjistím to, prozatím mu budu říkat pan Nguyen. To je prý nejčastější vietnamské jméno. Dokonce je tak časté, že už se k oslovení ani nepoužívá, protože více než 35% obyvatel Vietnamu se jmenuje Nguyen.
Vraťme se do krámu. Se mnou tam dneska byla jen ještě jedna zákaznice. Starší paní s berlou. Zaujala mě tím, že se jí rozsypaly mince, když vyndávala peněženku. Ten cinkot přitáhl mojí pozornost. A ještě něco. Jak paní Nguyen, která byla dnes za kasou, ihned vyběhla a se slovy “Dobý, seberu.” sbírala mince a druhou rukou neustále naznačovala své dvakrát tak starší zákaznici, že má zůstat v klidu.
Pak jí peněženku s mírnou úklonou podala. Stařenka našla bankovku a podala ji na pokladnu. Na misce přistály bankovky a mince na zpět. Peněženka dneska tropila samé těžkosti. Nakonec se ale podařilo a všechny korunky byly na svém místě.
K mému překvapení stařenka po zapnutí celou peněženku podala paní Nguyen. Ta se jen zeptala: “Kam to dáme? Do první kapsa?” Moje oči sklouzly na židli za pokladnou. Tam byl batoh s pečlivě poskládaným nákupem. Paní Nguyen přidala ještě peněženku a účtenku. Se stejnou pečlivostí batoh zapnula a vzala jej do ruky. Obešla pokladnu i mě a donesla batoh k zákaznici a pomohla jí s ním na záda. Pak paní ještě podala berli a otevřela dveře.
Možná to mají v hypermarketu lépe vyskládané a čistší. Možná i levnější. Ale tady jsem si dneska připadala jako člověk…
