Kolega v práci si mi hned ráno přišel postěžovat neb jak řekl, sdílené “neštěstí” je poloviční “neštěstí”.
Povídal mi, jak jeho žena vyzvedávala jejich synka z tábora a on jí při příchodu hnedle místo pozdravu vpálil: “Blbá máma!” a vyplázl na ní jazyk.
Tak kolegovi povídám: “No, to byl evidentně hodně naštvaný. Asi se mu tam nelíbilo.”
“Ne, právě že líbilo a nechtěl domů.”
“Tak to chápu, prostě ona byla jen ten, kdo mu to přerušil…”
Tito rodiče si to evidentně vzali osobně. Dalo by se říct, že ta maminka byla jen ve špatný čas na špatném místě, respektive byla po ruce. Tak si to naštvání vylil na ní. Byl by naštvaný na kohokoliv nebo cokoliv, co by hru přerušilo. Jen to řekl tak nějak blbě.
A já jsem přemýšlela, kdeže se to ty děti naučí říkat to tak nějak blbě. A naskočila mi už tolikrát slyšená věta: “No ta je snad úplně blbá, když …!” a její případné obměny v rodě a čase.
Opravdu, oč jednodušší by bylo být naštvaný na “věci” a ne lidi s nimi spojené. Jak lépe by se nám, rodičům snášelo, kdybychom svoje děti naučili říct: “Jsem naštvaný, protože tu chci ještě být.” To by se dalo přece hezky pochopit, to by nás neranilo…
No jo, tak odkud že to ty dětičky teda mají?
Svedeme to na ten hrozitánsky zlý svět kolem nás?
