Byla jsem se synem v nemocnici. Na pokoji s námi byla ještě jedna maminka se synkem, který byl zhruba tak stejně starý jako Prostřední. Kluci měli oba zlomenou ruku, jen každý v jiné části. Oba z toho byli smutní a vyděšení.
Maminka toho chlapečka z toho byla naštvaná. Nehodilo se jí to. Chápu ji. Také jsme to neplánovali. Popravdě, ono málokdy si něco takového člověk dá do programu. Já to tedy ve zvyku nemám. A asi i kdybych si to mohla naplánovat, tak by se mi to stejně nikdy nehodilo. To už je holt příznak takových záležitostí.
Chlapeček pofňukával a z maminky to začalo tryskat. Jaká to je hrůza, jak se jí to nehodí. Že si to zlomil tak blbě, že tady musejí být přes noc, protože musí na rovnání v narkóze.
Tak vida, ani ruku si pořádně zlomit nedokáže, kluk jeden nemožná!
Že musí do práce. Že pracuje s dětmi, postiženými. Že ty děti jí potřebují, že se bez ní neobejdou.
No, já zrovna hned tady vidím jedno dítě, které se bez tebe neobejde, které tě právě teď moc potřebuje a pro kterého si ta jediná pravá!
Mlčky jsem jí poslouchala. Její synek začal víc pofňukávat. “Nebreč! Už si velkej!”, otočila se na něj.
Taky bych se rozbrečela, ale nejde to, já jsem přeci ta velká – co by tomu řekli lidi, že?!
Chlapeček se kousl do tučného rtu, slzy mu stékaly po jeho otylém obličeji a kapaly na pro tento věk příliš silné tělo. Pomyslela jsem si, co všechno kromě těch slz v sobě ještě musí zadržovat.
Otočila jsem se ke svému synkovi a pohladila ho. Zašeptala jsem mu: “Klidně plakej, já tomu rozumím. To zase bude dobrý, všechno bude dobrý.” A Prostřední plakal. Plakal hodně. Hodně moc. Kdo ví, za co všechno plakal.
Bylo to chvílemi až komické. Z naší strany pokoje se ozývalo Plakej!, z druhé strany pokoje Nebreč! I zdravotní sestra, která přišla, prohodila směrem ke mně: “No mohl by být statečnější.” Já jsem se jen na ní podívala a odpověděla: “Mohl, to by mohl.”
To by vlastně bylo docela fajn. Jenže teď prostě ještě není. Ale jednou třeba bude.
Nechtělo se mi vysvětlovat, že ho dneska ráno pustili z jedné nemocnice, že byl doma asi pět minut a už jsme ho vezli do další. Že na něj šahalo asi milion cizích rukou a že v tom si zrovna introverti moc nelibují, že se nikdo nenamáhá mu cokoliv vysvětlit, protože to přece je jenom dítě, že ta nejistota ho děsí. Že ho ta zpackaná “oprava” sakra bolí, že ho ráno místo odjezdu na týdenní pobyt do hor čeká další narkóza.
Jo, taky mi to je nepříjemné. Hodně. To už tak u pláče je. Nepříjemné se asi dá odplavit jen nepříjemným.
Jenže já mu nebudu říkat, kdy už to je dost. Protože to nevím. Protože já nevím, co všechno potřebuje vyplavit ven. Protože nevím, jak mám vědět, kdy to je pro toho druhého akorát…
Protože sama neumím plakat…?
Po hodině pláče a vytí můj syn vysílením usnul. Spal klidně celou noc. Ani se nepohnul. Jen zhluboka oddychoval.
Já jsem nespala. Ten chlapeček od vedle také ne. Pofňukával celou noc.
Každý má svůj kyblík slz. Někdo ten kyblík slz vyleje hned, někdo ucmrndává po kapkách a někdo střádá na potopu…
