Odlet

Sedíme u snídaně. Pro změnu jsem nějak naštvala Nejmladšího, myslím, že jsem po něm vyžadovala vlastní myšlení nebo tak něco. Zlobil se.

Nejmladší: “Tak abys věděla, tak já vám odejdu. Půjdu pryč. Do světa.”

Já: “Dobře.”

Prostřední: “Jako chytrý Honza, že jo? Na zkušenou.”

Nejmladší: “Půjdu do světa a vydělám hodně peněz.”

Prostřední: “Peníze nejsou tak důležitý.”

Já: “Jestli to ale pro tebe bude důležité, tak proč ne. Když tak budeš šťastný, budu šťastná i já.”

Nejmladší: “Půjdu do světa a vydělám víc než vy!”

Já: “To se klidně může stát.”

Nejstarší: “Mami, já nechci, aby Nejmladší někam šel.”

Já: “Já myslím, že se jenom teď hodně zlobí, víš? Ty bys nás chtěla mít pořád všechny pohromadě, viď?”

Nejstarší: “Jo. Pořád.”

Nejmladší: “Půjdu do světa a už se vám nevrátím.”

Já: “To se taky může stát. Ale vždycky se budeš moct vrátit, kdybys chtěl, tady budeš mít vždycky svojí židličku u stolu.”

Nejstarší: “Mami, že nikam nepůjde?”

Já: “Neboj, teď ne. Ale každý ptáček musí jednou vyletět z hnízda. Kdyby neroztáhl křídla a neletěl, tak by nesplnil svoje poslání… být ptáčkem. To už tak je. To bychom se nemohli radovat z toho, jak krásně letí… Na to každý ptáček i jeho rodina čeká. To je jeho poslání.”

Ticho.

Nejstarší: “Maminko, tak to já asi vyletím první, viď? Když jsem nejstarší…”

Já: “Kdo ví, to tak může být i nemusí. Každý ptáček odletí, až přijde jeho čas. Některý letí na vedlejší zahradu a některý až za oceán. Ale vrátit se může každý… a pak zase poletí dál.”

Kdo ví, jak to bude… mávání křídly je čím dál intenzivnější… ten čas se nám příliš rychle krátí…