Byla jsem s Nejmladším na jednom hřišti. V našem repertoáru to bylo zcela nové, neotřelé místo. Spoustu úžasných věcí tam bylo. Třeba míchačka na maltu, kolečka na písek, vše samozřejmě ve zmenšeném, plastovém provedení.
Syn mě s nadšením přizval do hry. Měl to dobře promyšlené. Malou, rovněž plastovou lopatičkou (velkou asi jako lžíce) jsme nabírali štěrk do těch koleček. Ta kolečka by už dohromady vydala obsahem za menší kýbl.
Když byla kolečka naplněná, popojeli jsme asi pět centimetrů k míchačce. Následovalo přeložení stavebního materiálu z obou koleček do té míchačky. Opět již zmíněnou plastovou lopatičkou. Syn i já jsme překládali velice pečlivě.
Když byla míchačka plná a kolečka prázdná, syn se spokojeně usmál. Chvilku šťastně pohlížel na své dílo, pak míchačku zatočil a obsah vysypal. Jen tak, přímo pod ní na zem.
Opět mi podal lopatičku a ukázal mi na tu čerstvě vysypanou hromadu a na čekající kolečka. Takže druhé kolo. Opět naplnit kolečka, z koleček do míchačky a z míchačky šup na zem.
Třetí kolo. Syn byl nadšený, já jsem se snažila nezívat.
Čtvrté kolo. Snažila jsem se nepozorovaně vyměnit lopatičku za trochu větší bábovičku. Syn si toho všiml, ale s laskavostí sobě vlastní to přešel.
Páté kolo. Utekla jsem. Ne fyzicky, ale mozek přepnul z části na automat, aby druhá půlka mohla začít bloudit kdesi v pralese divokých myšlenek.
Šesté kolo. Dostala jsem upozornění, abych si sypala do svého kolečka. Moje je to červené, musím si to opakovat. Moje je to … červené?
Sedmé kolo. “Mamííí! Co to děláš?!” Co to dělám? Panebože já něco dělám? Něco co nemám? Podívám se na svoje ruce. Vidím, že jsem popadla celé to kolečko a sypu štěrk rovnou do bubnu. Žádná lopatička, žádná bábovička.
“Já.. já… no víš…já…,” začala jsem koktat, “já jsem to chtěla … tak nějak… no já myslela… že to jako takhle… jako rovnou, víš?”
“To ale tahle nejde. Takhle to není. Proč jsi to udělala?”
“No jsem myslela, že by se to takhle jako dalo … zrychlit, víš?”
“Ale takhle se to nehraje!”, zamračil se a podal mi lopatičku.
Promiň. To víš, broučku, když mi dospělí, někdy když se nehlídáme, tak holt jdeme tvrdě po tom výkonu…
