Jako malá jsem měla jednu moc oblíbenou píseň. Hrávala se s kytarou u ohně, já si ji zpívala denně a vždycky jsem si u ní náramně poplakala.
Nejmladší se k ní také dostal. Oklikou. Nějak jsem v tom záchvatu dospělosti na tuhle písničku úplně zapomněla, a tak mu ji musel přinést do života úplně někdo jiný.
Povídal mi, jak si ji zpívali ve školce cestou kamsi. Nezpíval, jen povídal o tom, co se v té písni zpívá. Byl tím úplně pohlcený. Jak začal vyprávět, hned se mi vynořila v hlavě ztracená melodie i slova všech slok. “Není to takhle?” zeptala jsem se ho a zazpívala: “Kdysi byl mojí láskou, kůň bílý jak sníh, bělostná hříva mu vlála, do všech dětských snů mých….”
(text např. http://www.velkyzpevnik.cz/zpevnik/tradicionaly/stewball-kdysi-byl-moji-laskou)
Byl úplně ohromen, že ji znám. Nadšením vykřikoval, že to je přesně ta píseň. A hned měl spoustu dotazů: co to znamená, když si koník zlomí vaz, proč pak koník umře, jestli opravdu musí umřít a proč ten pán tak plakal, co se děje s “umřetým” koníkem a uplakaným pánem a další a další dotazy.
Přitom střídavě propadal údivu a smutku, občas plakal. Po tisíci a jednom dotazu jsme se oba odmlčeli.
Po chvilce to ticho přerušil syn: “Až budu velký, budu opravář koní. Pak toho koníka vyndám z hrobečku, dám mu novej vaz i nohy a ten pán pak už nebude plakat.”
Pokud budete potřebovat, tak za zhruba tak dvacet až dvacetpět let budu mít kontakt na nadějného opraváře koní. Ozvěte se!
