Někdy je toho zkrátka dost. Poslední kapka a zahájí se chemická reakce, která vysaje z těla poslední zbytky energie. Člověk hystericky šlape na pedál plynu, jenže nádrž je prostě prázdná. Může si do nekonečna opakovat, že má všechny důvody k tomu být veselý a spokojený… a prostě není.
Stává se mi to pravidelně o prázdninách. Když poleví veškeré napětí roku, všechna ta “to musíš”, “to zvládneš”, protože prostě jinou možnost nemáš. Možná, že člověk si v tom náhlém přebytku v časovém rozvrhu konečně na sebe udělá čas a dopřeje si tu špetku melancholie.
Dcerka mě chtěla povzbudit. Chtěla mi udělat radost. Prohlásila, že si teď dám relax. Přišlo mi to zpočátku lehce morbidně humorné, když jsem se rozhlédla po naší domácnosti v troskách, v níž vévodili kluci zavěšení na zábradlí a metající po sobě cosi, co jsem raději nechtěla blíže identifikovat.
Ale pak jsem si řekla, kdy jindy. Navíc bych měla ocenit její snahu. Nachystala mi pohoštění. Zatímco jsem se v horním patře snažila alespoň trochu zkulturnit naše ložnice, ona přípravou pohoštění dovedla úspěšně stav kuchyně zpětně do stavu před jejím úklidem.
Potlačila jsem slzu, vždyť ten úmysl je víc než linka od kafe, jogurtu a zbytky zelí na podlaze. Zelí? Asi chystala svačinu i morčatům.
Tak ne. Zelí je nakonec v misce pro mně. Morčata mají dneska smůlu. Připravila speciální salát, kromě nakrájeného zelí jsem v něm měla ještě hroznové víno a meruňky. Odvážná kombinace. K tomu jsem měla misku jogurtu a sklenici minerálky.
No fajn, tak jak na to? Dělená strava. Vyzobávala jsem jednotlivé druhy ovoce, zajídala je jogurtem a zapíjela vodou. Se zářícíma očkama mě pozorovala. Ocenila jsem jí, že to je opravdu nečekané a netradiční.
Pak mě vzala za ruku a táhla mě na zahradu. Má pro mě další překvapení. Přichystala mi lázeň na nohy. V modrém lavoru. Na ozdobu do té vody natrhala kytičky, listy a plody, které na zahrádce našla. Chvilku jsme se bavily o tom, které z nich jsou jedovaté.
Zaujala mě zelená hadice, která byla ponořená do té směsi. Tuhle hadici manžel používá k odčerpávání vody z dešťové nádrže. Ta nádrž je pod zemí, tudíž voda má tomu odpovídající teplotu. Orosilo se mi čelo. Přemýšlela jsem, jak já, která z důvodu nedostatečné teploty nevlezu do bazénu minimálně do půlky prázdnin, mám strčit nohy do té ledárny.
Člověk ale vždycky dokáže víc, než si myslí. Zastrčila jsem nohy pod hladinu a chvilku přemýšlela, jestli mám šanci to ve zdraví přežít.”Jujda, nečekala jsem, že to bude tak chladivá lázeň!” “No ono už se to trošku ohřálo, než jsi přišla.” Tak to mám štěstí.
“Nenašla jsem tu vaši sůl na nohy. Tak jsem ti tam dala pěnu do koupele. Ale moc to nepění.” Možná že pěna pění jen při určité teplotě, to by byl zajímavý experiment. Jak jsem tak drkotala zuby, přemýšlela jsem, odkud vlastně znám ten lavor. Z koupelny není. Tak kde ho vzala? Modrý čtvercatý lavor…
No tak to už asi vím. To je venkovní lavor. Používám ho, když vyklízím morčatům. Nosím v něm použitou podestýlku na kompost…
Vytáhla jsem nohy ven. “Tak já už jsem zrelaxovaná dost.”
Ale vážně, moc děkuju. Na tuhle koupel nezapomenu… z mnoha důvodů. Snažila ses a já se zase budu snažit zatočit s tou svou melancholií… z mnoha důvodů.
