Na životě se mi líbí, jak je tak krásně umanutý. Nebo spíš nekonečně trpělivý. S námi natvrdlíky tu trpělivost holt musí mít, když nás chce někam dostrkat…
Stává se mi, že najednou vnímám určité indicie mnohem intenzivněji. Většinou je to tak, že se mi začnou nějaké “věci” opakovat nebo začnu potkávat podobné lidi, podobné příběhy… Prý to tak je a je to tak dlouho, dokud člověk nepochopí.
Třeba se mi třikrát za sebou stane, že v jednom dnu přehlédnu dopravní značku, dále si nevšimnu, že třeba jogurt je prošlý a nakonec šlápnu do h…, apod. Dalo by se říct, že únava nebo špatný den. Jenže kromě toho to prostě znamená, že ztrácím pozornost, že mi něco uniká, že něco přehlížím. Nesoustředím se.
Minimálně přehlížím sama sebe, svoji únavu… (to aby nám to logicky sedělo).
Nebo si v hlavě nechám rozvířit nějakou myšlenku a nejsem si jistá, co s tím. Třeba si řeším nějakou vztahovou otázku. A najednou v krátkém časovém rozpětí potkám několik lidí se stejným příběhem. Ty příběhy někdy nejsou úplně stejné, dokonce ani trochu stejné, ale něco zkrátka mají podobné. Jako bych měla možnost nahlédnout do různých řešení dané otázky, abych si mohla vybrat takovou variantu, která mi je nejbližší.
Je to zajímavé.
Nevím, zda to je tak, že prostě bylo rozhodnuto, že teď je čas na nějakou lekci, a tak mi jsou předkládány podklady k dané znalosti… A nebo jestli jsou ty nápovědy kolem mne pořád, jen já na ně v danou chvíli zaměřím nebo nezaměřím svou pozornost.
V poslední době se kloním k té druhé variantě.
Je to jako když stojím v knihovně a zrovna se rozhoduji, jakou další knížku budu číst.
