Pořád dětem vysvětluju, jak to tady na tom světě chodí. Ale jak jsem zjistila, nejlepší je opravdu vše ukazovat na příkladech. Na vlastních nejlépe. Nedávno jsme jim s manželem názorně ukázali, že není radno soudit předem. Že to, co se někdy zdá jako špatné, je nakonec dobré, a naopak.
Poslední den u moře. Chystali jsme se k odjezdu z hotelu. Měli jsme půjčené plážové ručníky na deposit. Takže je tedy půjdeme vrátit. Ale ouha. Kartička s potvrzením se nám někam vytratila. Prohledali jsme celý pokoj. Nikde nic.
Nakonec jsme usoudili, že tu kartičku budou nejspíš mít v místě výdeje. Tak jsme tam lehce nervózně nakráčeli. Ani tam žádná kartička, žádné potvrzení nebylo.
Tak co teď? No, přinejhorším budu mít “nové” osušky. Super výhodně. Použité osušky za cenu asi dvaceti nových, tomu se říká obchod roku.
Vydali jsme se tedy ještě na recepci. Ta byla samozřejmě na úplně opačném konci areálu. Cestou jsme se smiřovali s tím, že asi holt budeme mít letos prazvláštní suvenýry.
Na recepci jsme jim vysvětlili, co se stalo a co jsme doteď s tím podnikli. Recepční slíbila, že se podívá do záznamů. Volala na výdej, kde jí potvrdili, že kartička není. Podívala se do záznamů v knize půjčovného, které se vrací oproti té kartičce. Náš záznam tam byl. Pak se koukla ještě do počítače a udiveně se na nás podívá:
“Jste si jistí, že odjíždíte dnes? Podle našich záznamů odjíždíte až zítra.”
Otočila jsem se na děti: “Vidíte, děti? Tak to je přesně ten případ! Všechno zlé je k něčemu dobré. Představte si, že kdyby se ta kartička neztratila, tak bychom se to dozvěděli až večer, když bychom šli čekat na autobus.”
Tak hurá na pláž. Ale už raději bez osušek.
