Po dlouhatánské době se stalo, že jsem mohla být sama s Prostředním. Nejstarší dala přednost kamarádce, Nejmladší byl ve školce. Tak prima, uděláme si hezký den jen pro sebe. Už to bylo potřeba.
Jeli jsme do města něco zařídit a pak se jen tak projít, dát si oběd. Uběhlo několik hodin… a já si najednou s hrůzou uvědomila, že jsme za celou dobu prohodili asi jen pět vět. Konečně máme možnost po dlouhé době si nerušeně popovídat a mlčíme! Jenže… mně je nevýslovně krásně.
Poplašeně jsem se na něj podívala. Vypadal taky spokojeně. Raději jsem se ujistila: “Je to takhle fajn?” “Jo, užívám si to,” usmíval se.
Jo, já si to taky užívám. Připomněl mi, jak je to příjemné být s někým a jen tak si mlčet. Vědět, že si s tím druhým rozumím, je nám oběma dobře, máme se rádi a můžeme mlčet. Žádné obavy, zda mluvím moc nebo málo. Žádné nucení se k pozornosti, žádné třídění slov.
Prostě se oba šploucháme ve svých myšlenkách a přesto nejsme vedle sebe, ale spolu.
Tento pocit velmi dobře znám. Prožívám to se svým tatínkem nebo už dospělým synem. Teď jsem si uvědomila, že někdy i s manželem. Tyto okamžiky jsou nádherné. Je to souznění duší…. myslím, že není třeba více dodat