Co je vlastně učíme?

Dcera nosí domů ze školy úkoly. Jejich hodně a jsou nedobrovolné. Prostě musíš. Nemáš? Jdeš z kola ven.

Takže je to vlastně trest. Přála bych si, aby to byla odměna. Aby za tím nebylo MUSÍM, ale CHCI. Nemáš? Nevadí, tvoje volba. Máš? To je super!

Taky nosí domů předtištěné papírky s látkou, kterou musí doma přepisovat do sešitu. Původní myšlenka asi nebyla špatná. To ostatně je tak většinou se vším. Jenže…

Já jsem si domů nosila zápisky látky už ze školy. Byly i podtržené, pěkně rozčleněné, barevně označené. Nechodila jsem domů přepisovat učivo, domů jsem si chodila především hrát. Běhala jsem venku, hrála si s dětmi v parku.

Přemýšlím, co je tím vlastně učíme. Že chodit do práce a pracovat v pracovní době je málo, musíš dělat i po pracovní době. Soukromý život není důležitý. Musíš pracovat odpoledne, večer, o víkendech.

Ne proto, abys byl nejlepší. Ne proto, že jsi absolutní nadšenec. Ale proto, aby ses vůbec udržel. Aby ses nepropadl až na samé dno.