Tak tentokrát mi v hlavě poletuje téma trest. Trestáme se totiž od nepaměti. Trestáme sebe, trestáme druhé, trestáme se vehementně. V trestání jsme přeborníci a raději se za jednu věc potrestáme hned několikrát (Miguel Ángel Ruiz: Čtyři dohody). Nebo pro jistotu se za ní trestat ani nepřestaneme. Nikdy!
Dočetla jsem se, že nejpřirozenější psychický trest jsme prvně zaregistrovali v raných třetihorách (60 miliónů let nazpět, poté co vyhynuli dinosauři). Tehdy se u primitivních savců objevilo jakési “trestající” centrum v mozku, které citlivě reagovalo na zvětšení vzdálenosti mezi rodičem či partnerem. Důvod byl prostý, jakmile rodič zvětší vzdálenost, bezbranná mláďata jsou vydána na pospas dravcům (PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš).
Tak tady je prapůvod toho, proč jsme začali vykazovat ty druhé – nejdříve do jiného pokoje, pak z bytu…
A nakonec vykazovat sami sebe ze života…?
Tresty jsou tedy všudypřítomné, provázejí nás od nepaměti. Stačí zahrozit a boj se, boj! Neposlechneš, vyhodím tě a někdo tě sežere, něco tě pohltí. Když se vzbouříš, nepřežiješ. Jednoduché pravidlo.
Z toho mi plyne, že veškeré teorie a úvahy jsou ovlivněny základními principy trestání.
Už samotné naše bytí je na teorii trestu postaveno. První variantou je, že teď žiješ a trest přijde pak. Když se nebudeš chovat hezky a budeš zlobit, přijdeš do pekla. Bu, bu, bu!
Druhá varianta: peklo je už tady. Už jsi zlobil, tak teď tu za trest budeš a dokud se nepolepšíš, budeš se sem muset vracet. Budeš sedět u stolu, dokud tu svoji polívčičku nevyjíš až do dna (ano, osobní prožitek z dětství).
Ale je to tak?
Obojí přístup vede ke strachu, jak už to u trestu je. Ať už to je strach vědomý nebo si ho neuvědomujeme. Podle první teorie žijeme ve strachu, abychom něco nepokaňkali, abychom byli “dokonalí” a nemuseli šupajdit do pekla.
V druhém případě pak přicházíme na svět s tím, že už jsme selhali (Zdeňka Jordánová: Láska). A od první chvíle žijeme vlastně ve strachu, jestli pochopíme, v čem a proč jsme před tím selhali a jestli to v tomhle životě zvládneme napravit. Protože když se to nepovede… pak alou znovu na svět a pěkně si to znovu oddřít!
Možná to špatně chápu, ale zcela jistě mám problém s “trestem”.
Já si taky myslím, že jsme se sem přišli učit, zkoušet nové cesty, zlepšovat se. Ale že to je takový… no zkrátka adrenalinový sport se vším všudy. Není to za trest, ale je to osobní výzva. Jestli to dokážu líp, jaké všechny rébusy vyřeším.
Vadí mi žít ve strachu, jestli to tentokrát dám nebo nedám.
Ale kdybych se na to dívala tak, že jde o to, jestli překonám svůj “osobáček”, tak to by pro mne bylo přijatelnější. A když nedám, tak nedám. Můžu to zkusit jinde a jinak, ale nemusím. Prostě chci.
(Kde jinde a jestli vůbec – to je také zajímavá otázka)
Protože kdyby to bylo o dosažení jakési obecné dokonalosti, tak až jednou bude dosažena, tak co pak? Pak už nebude potřeba nikam chodit a zdokonalovat se. Může existovat něco, co už se nemůže vyvíjet? Nebo to dopadne jako s tím dinosaurem?
“Vývoj-druhu-překonán-tečka.”
Možná je to enem tím, že veškeré teorie stavěli ti, kteří sami byli odkojeni strachem. Protože dinosauři už přeci dávno nejsou…
Nebo je ta úloha předem neřešitelná… a to je pak těžké hledat motivaci k jejímu řešení (myšleno globálně).
Představa hry je lepší, no ne? :-)
—————————————————————————–
No, jednou pochopím, alespoň ta nevědomá část mne samotné. Přijde ten okamžik, kdy se dozvím, jak to tedy opravdu je.
Jsem docela dost zvědavá :-)
PS: Jestli máte pocit myšlenkové krize, tak ten pocit je správný :-)
