Jedna věc by tu byla.
Když jsme dětmi, tak všichni dospělí jsou nadšeni z našich objevů, jásají a radují se s námi. Zbožňují tu touhu po sdílení pocitů a znalostí. Je to tak samozřejmé, tak pochopitelné.
Přejde pár let…
Najednou není v pořádku být radostný a jásající. Nikdo už s námi nejásá a neskáče, když objevíme něco nového, když se posuneme. Touha sdílet je dost často na obtíž a podezřelá.
Třeba když dítě nadšeně rozbaluje dárek nebo když poprvé postaví věž z kostek a ona drží… kolik dospělých to udělá se stejnou energií?
Chtěla bych se zase umět pořádně radovat. Nahlas a očividně.
A ještě jedna věc tu je. Hrozně závidím malým dětem, že když jim někdo provede něco nelibého, tak se na něj klidně otočí a s příslovečným zvukem na něj vypláznou jazyk…
PS: Taky to někdy dělám. Na prodavačky v krámě a na troubějící uspěchánky v autech a na policajty… ale jenom v duchu. Ohromně mi to vždycky spraví náladu. Už jen to, když si představím, že bych měla odvahu to udělat doopravdy a jak by z toho asi byli překvapení.
Neboj se projevit své emoce, i když většinou tě okolí nechápe. Ale pokud se ti uleví a bude ti dobře, tak tomu nech volný průběh. Nebudeš nemocná a nedostaneš infarkt…