Tři krát tři

Jednou jsme s dcerkou vedly jakousi vášnivou “diskuzi” nad domácí přípravou do školy. Takhle to zní celkem hezky a nekonfliktně. Jenže bylo u toho hodně slz a bouřlivých emocí.

V jednu chvíli se na mě podívala a křičela na mě: “Umíš si to představit? Jak by ti bylo, kdybys pořád všechno kazila a ostatní se na tebe jenom pořád zlobili?!”

Umím si to představit. Ten pocit dobře znám. To tiché prázdno, kdy se nic nedaří a všechno je naprd. Jak se člověk bojí cokoliv říct, cokoliv udělat, protože se to bortí na všech frontách.

Znám tu pozici na kolenou, kdy člověk sám na sebe křičí: “Tak přece vstaň!” a to jeho tělo váží nejméně tunu a nepohne se ani o milimetr. Po sté, po tisící… Milión drobných pádů.

Znám ty mikro-okamžiky, kdy se člověku už ani nechce sám sebe přesvědčovat, že to zase bude dobrý. Protože věřit v to je najednou strašně těžké.

Přesně ten pocit, když uklízím balónky po dětech a oni je pořád a pořád vyhazují. Nekončí to. Pro tu danou chvíli, pro ten daný den, pro ty dané měsíce. Člověk tuší, že to nebude věčně, umí si představit, že “jednou” budou všechny balónky bezpečně pod víkem. Vlastně jednou nebudou ani ty balónky. Je snadné pochopit, ale těžké vytrvat…

Dívala jsem se na ní. Kdeže jsou ty první pády! A kolik jich vlastně ještě bude?

Mlčky jsme se na sebe dívaly.

Pak sklonila hlavu a zašeptala: “Já vím… asi si zase začnu psát deník.”

Pro samé stříkance a pády se totiž člověk přestane koukat do nebe a korun stromů.  Stačí ale odvrátit hlavu od země…

Každý den najít tři slova, tři okamžiky, pro které to stálo za to. Tři úsměvy, tři pohlazení po duši. Tři úspěchy.

Tři oříšky pro Popelku…

A tři plus tři je šest a plus tři je devět… Není to tak hrozné. Jako když zapaluji svíčky na oltáři… ještě pět krát tři a už bude světla habaděj.

Budeme si zapisovat spolu. Budeme shromažďovat to světlo. Nejdřív na papíře, potom v sobě.

Usmála se. Úsměv je jediný doplněk, který sluší každému.

“Dneska jen jednu otázku, holčičko. Říkalas, že když něco kazíš, ostatní se na tebe zlobí? Ale kdo se na tebe zlobí nejvíc?”

“Já? Jo, jsem to já…”

“A můžeš sama sobě vyřídit, aby ses už na sebe nezlobila?”