Trávíme vánoce na chalupě.
Trávit vánoce na chalupě znamená velkou romantiku.
Trávit vánoce na chalupě znamená, že si toho člověk moc dopředu nepřipraví. Takoví nadšenci zase nejsme, abychom jeli o týden dřív navodit atmosféru s cílem o sedm dní později do ní jen vstoupit.
Trávit vánoce na chalupě znamená zdrcnout přípravnou dobu adventní ze standardních 28 dní do 28 minut. Alespoň co se týče výzdoby.
Loni jsem s dětmi vyrazila jako předvoj, manžel musel ještě do práce. V plánu bylo, že dorazí až později večer. Odtud se zrodila myšlenka, že tatínka strašně moc překvapíme a celý dům vyzdobíme. Aby ho, když bude přijíždět, už vítalo vánoční světýlko.
Krb ještě ani pořádně nehořel a my už běhali s krabicemi s výzdobou. Zdobili jsme, co se dalo. Děti se do toho vrhly s vervou nepřímo úměrnou době očekávání toho dne D.
V jednu chvíli jsem já, ještě v bundě a čepici, balancovala kdesi na stole, když jsem za sebou zaslechla ten typický zvuk nevěštící nic dobrého. Jakoby ten zvuk přepnul celý svět kolem do jiného časového rozhraní. Pomalu jsem mrkla a pozvolna otáčela hlavu tím směrem. Oči se mi tlačily do koutků ve směru pohybu a stačily ještě zachytit, jak se ručičky Nejmladšího pomalu odlepují od velké krabice s ozdobami a ta krabice se ještě pomaleji překlápí a v otočce míří k zemi.
Zaktivovala jsem v sobě všechnu dostupnou energii a vyrazila tím směrem, snažíc se nejdříve vymrštit ruce co nejvíc před sebe. V ten mikromoment jsem si uvědomila, jak jsem strašně pomalá. I když ze sebe ždímu výkon na maximum, i když přesně vím, co a jak mám dělat, i když můj mozek už byl u krabice, tak ta hmota těla prostě odmítala zrychlit.
Když se mi podařilo po zdánlivě nesmírně dlouhé době ty ruce konečně přendat před sebe, už jen těsně promáchly nad krabicí, která se stále tak pozvolna sunula na zem, kde se stejně pomalu odrazila. Už jsme jen sledovali, jak jednotlivé ozdoby zpomaleně vyskakují, nicméně my jsme stále ještě oproti nim pomalejší, a tak jen můžeme koukat, jak se i několikrát odrazí, než se nadobro rozbijí nebo rozkutálí po celé místnosti.
Pořád jsem velmi pomalu mrkala a soustředila se na svůj dech. Vnímala jsem snad každou kapičku potu, jak se mi líhne na čele. Dýchala jsem velmi hlasitě v rytmu tepotu svého srdce. Zdálo se mi, že každý můj výdech ještě více víří ten roj třpytek ve vzduchu, které se rozprskly v letu kolem krabice a které se pomalu snášely na vše kolem.
S dopadem poslední třpytky jsme se přepnuli do standardního časového pásma.
Koukala jsem na tu spoušť kolem, dýchala jsem už hodně rychle a kromě potu mi vyrážely i první slzy. Setkala jsem se s očima Nejmladšího, byly vyplašené. Oba jsme opět sklopili zrak a snažili se nějak uchopit to, co se stalo. Plamínky ohně z krbu se odrážely ve střepech rozsetých po zemi, koberci i nábytku.
Bylo ticho.
Po chvilce se syn rozzářil a s neutuchajícím nadšením zvolal: “Maminko, já jsem ozdobil i podlahu!”
Začala jsem se smát. Proč ne, můžeme si dovolit být originální! Tak letos budeme mít ozdobenou i podlahu!
“Maminko, až tatínek přijede, tak mu ukážu, jak krásně jsem vyzdobil tu podlahu.”
To víš, že jo, jen teď ty střepy posbíráme, aby se nám na ně nenapíchl, jo? Necháme tam jen ty třpytky… to nám ani nedá žádnou práci.
