Nejmladšímu Ježíšek přinesl jeřáb. V synově životní velikosti. Na dálkové ovládání. Od malička chtěl být popelářem, ale sny se někdy neplní. Tak z něj teď máme jeřábníka.
Jeho nejoblíbenější činností prozatím bylo přendávání vánočních ozdob na stromečku. Už jsem dle zvuku motorku dokázala identifikovat jednotlivé dílčí kroky: nastavit rameno nad vybranou ozdobu, spustit háček, zaháknout ozdobu, zabrat na plný výkon, aby se ozdoba urvala z větvičky, otočit rameno do cílové polohy a několikrát se pokusit ozdobu zavěsit na jinou větvičku. Vánoční stromeček se nám opticky změnil. Byly na něm větvičky obtěžkané výrazně vyšším počtem ozdob a spoustu ozdob bylo koncentrováno na podlaze pod těmito větvičkami.
Čas plynul a bylo to znát nejen na procentu úspěšnosti převěšených ozdob. Stromek chřadnul. Syn si toho všimnul a vznesl otázku.
Povídali jsme si o tom, jak i stromečkům ubývají síly, že už se jim větvičky ohýbají, jehličky padají… Jak spolu s mízou z nich vysychá jejich barva a pružnost. Jak jsou čím dál tím víc křehčí.
Jedno odpoledne za mnou synek s nadšením přiběhl, že už to vyřešil. S nedočkavostí v hlase i těle mně táhl ke stromečku. “Hele,” povídá mi, “koukej!”
Zajel s jeřábem ke stromečku, zapojil háček k jedné větvičce a ujmul se řízení. Jak se lano zkracovalo, větvička se pomalu zdvihala až do polohy před Štědrým dnem. “Vidíš? Napravil jsem to!”
Napadlo mě jediné. Mít tak vlastní jeřáb velikosti XXL. Vím o několika místech na svém těle, kam bych zapojila háček a každé ráno o kousíček zkrátila lanko a překonala tak zákon gravitace i únavu materiálu…
