Letos jsem si uvědomila, že jsem pravděpodobně došplhala na pomyslný vrcholek života. Mám vnitřní pocit maximální dosažené nadmořské výšky a snažím se hledat, kudy vede stezka dál. Nade mnou už jen “nebe”, tak nezbývá než uvěřit ukazateli, jehož hrot až příliš výrazně směřuje dolů.
Vynořila se mi turistická poučka z mládí (ani už netuším, kdo byl kdysi jejím poskytovatelem), že do kopce se jde líp. Že když jdeš nahoru, tak je to pro tělo méně namáhavé, než když jdeš dolů. Jak fyzicky, tak psychicky.
Začínám mít velmi silný vnitřní pocit, že tomu začínám rozumět. Detailně a do hloubky.
Ale hodlám se ještě chvilku nepřipravit se o ten rozhled do krajiny.
Moje milá sousedka letos na vánoce vymyslela takové příjemné setkání se sousedy na začátku adventu a záminkou bylo rozsvěcení soukromého uličního vánočního stromku u nich na předzahrádce. Strom za ta léta narostl do výšky, že ozdobený čněl velmi důstojně a vůbec nevadilo, že coby rodu túje mohl pro některé konzervativce působit značně alternativním dojmem.
Kromě předvánočních dobrot pro nás přichystala i předvánoční pohlazení v podobě koled osobně přehraných na zobcové flétně. A mě najednou popadla myšlenka, že možná právě teď přišel čas začít si plnit svá dětská přání.
Kdysi jsem toužila hrát na zobcovou flétnu. Abych mohla hrát u táboráků. Na kytaru totiž hrál každý a flétna je prostě mnohem skladnější. Maminka mi moje přání splnila, našla mi učitele, ale… on se na mne hned při první hodině podíval a řekl mi: “Ty máš tak hezky křivou hubu, foukni na tohle…” a podal mi jakousi kovovou trubičku.
Maminka mě kromě jiného vedla i k tomu, abych lidem kolem sebe dělala radost. Tak jsem tedy foukla a ono to zapískalo. Mě to nepřipadalo nikterak zajímavé, ale jeho to strašně potěšilo. A bylo rozhodnuto. Na další hodinu už jsem šla s hranatým kufříkem a z jeho útrob poskládala flétničku minimálně o půl metru delší než byla ta při první návštěvě.
Nic proti, příčná flétna je krásný nástroj a má nádherný zvuk. Jenže já jsem kromě hudebního projevu mnohem víc toužila po těch táborácích. A jezdit s kufříkem na vandr by asi působilo trochu nepatřičně. Navíc představte si to u toho ohně. Kdybych nasadila nástroj ke svým libým rtíkům, pokosila bych půlku řady vedle mě. A na stání v další řadě půl metru od ohně jsem byla příliš zimomřivá.
Pan učitel však byl neoblomný a já tehdy ještě nevěděla, že tu nejsem proto, abych plnila očekávání jiných. Tak jsem z počátku ze zajímavosti, později z jakési slušnosti chodila na hodiny, až jsem jednoho dne zcela neslušně už nepřišla.
Ometla jsem tedy letos sopránovou flétnu a řekla si, že po táboráku sice už ani zdaleka tak moc netoužím, ale to hraní bych zkusit mohla. Kupodivu jsem v technice hraní za těch třicet let, kdy jsem tento dechový nástroj nedržela v ruce (natož v ústech) nijak nepokročila. Návrat do dětství byl tedy hodně realistický.
Jak jsem tak hledala, jak vypadá vlastně správný prstoklad, narazila jsem na takovou rešerši o zobcových flétnách. Teorii zbožňuji.
Dočetla jsem se, že na sólový přednes je vhodnější altová flétna. No a jelikož jsem celkem pragmaticky usoudila, že do orchestru se už jen těžko dostanu, zakoupila jsem si svou první (a, opět pragmaticky: zcela jistě i poslední) altovou zobcovou flétnu.
Došla jsem k podstatnému zjištění.
Na velikosti záleží.
Pokorně jsem se tedy vrátila k flétně sopránové. A pod záminkou adventu jsem začala hrát vánoční koledy a pod záminkou nutnosti tréninku jsem každý večer ta svá ptáčátka zanechávala v postýlce ještě bdící. I když někdy jsem jim hrávala i v koupelně nebo sedíc přímo mezi nimi a peřinami.
Krásné usínání.
——————————————–
Rozhodla jsem se, že Štědrý den bude dnem splněných přání. Manžel si přál jet se podívat do města na vánoční strom a nasát atmosféru, děti si přály trdelník. Já si přála prchnout do lesů a krmit srnky. Možná i na tu flétnu bych jim zahrála.
Poměr 4:1 rozhodl poměrně přesně a já jsem uvažovala, že kdybych trochu specifickým způsobem nasávala i já, možná by to nakonec ze mne nemuselo vysát tolik energie. Akce trdelník za to totiž stála.
Pod vlivem vlastní potřeby naplnění přesvědčení, že “sliby se maj plnit aspoň o vánocích” a doufajíc, že když trdelník prochází tepelnou úpravou, je možné ho zařadit do kategorie “relativně bezpečné jídlo venku”, zakoupila jsem tři kousky.
Představa toho, co by následovalo po mojí hlášce “Já vím, tři děti a jeden trdelník, to je problém. Věřím ale, že to určitě nějak vymyslíte!”, byla natolik děsivá, že jsem se raději vzdala na můj vkus příliš velké části rodinných úspor. Vždyť vánoce jsou jednou za rok!
Nejmladší si vzal 1 sousto, slovy j-e-d-n-o, a prohlásil, že mu to nechutná. Podal mi tu skvostnou lahůdku s jeho sladce nevinným pohledem a mě se do oka vrátil tik ve své intenzivnější podobě. Zde pravděpodobně došlo právě k oné zmíněné energetické ztrátě, která byla způsobena prováděním všech zklidňovacích technik, které znám, a to ve velmi rychlém sledu. Toto neartikulované chrčení po dobu několika minut mi pomohlo si uvědomit, že to přeci nemohl vědět, že mu to nebude chutnat, když jsem mu to celý jeho dlouhý život odpírala, a vše je tedy v naprostém pořádku.
Přesto jsem si v duchu přála, aby ten trdelník byl větší, a já mu ho mohla s chutí narazit na tu jeho andělskou hlavičku. Teprve ta představa běhajícího trdelníku mě nakonec doopravdy zklidnila.
——————————————–
Zavelela jsem k ústupu a zamířili jsme do prázdnější boční uličky, která vedla k zastávce tramvaje. Na jednom rohu stál muž, ani netuším jeho věk, ani jak vypadal, pamatuju si jen jeho ruce. Hrál totiž na flétnu a já nebyla schopna vnímat nic jiného.
Hrál a hrál a já okouzleně poslouchala. Melodie se něžně linula kolem. Bříška jeho prstů se strojovou přesností dusily jednotlivé dírky. Mrznoucí páru prořezávaly ostré tóny, můj zrak byl oslněn jejich čistotou i poledním sluncem.
Všichni kolem oněměli, jen mě se chtělo křičet údivem, když rozezněl i altovou flétnu a já mohla slyšet tu tajemnou sytost hlubokých tónů.
Tak takhle to může znít?!
Krásný zážitek, který mě smířil s výletem do centra.
Dcerka mě chytla za ruku a podívala se na mě: “Maminko! Já jsem si doteď myslela, že hraješ nejlíp na celým světě, ale tenhle pán hraje taky hezky!”
Ano, hrál hezky. Asi tak o 250 úrovní výš.
Děkuji za tvou laskavost, zlatíčko!
