Přihodilo se mi polemické období. Čas od času přijde a zdá se, že snad ani neodejde.
Což o to, člověk během něj přijde na hodně zajímavých zjištění, ale taky si u toho dost pobrečí. A to se odrazí na množství spotřebovaných kapesníků i mejkapu a vůbec, není to nijak zvlášť příjemné období. Zpočátku pro mne, pak už i pro všechny kolem.
Jednou večer jsem si k sobě přitiskla kluky, povídali jsme si, jak to čas od času děláme.
“Omlouvám se, kluci, mám nějaké starosti, ale vás se to netýká. Je to můj problém, ne váš a můžu si ho vyřešit jen já sama. Pracuju na tom, ale moc mi to zatím nejde.”
—
“Je to jako když jste nemocní. Já mám teď taky tak trochu nemocnou dušičku. Nějaká viróza. A moje tělo se brání a má horečku. Tak jsem z toho unavená a protivná. Když je člověk nemocný, tak je z toho čekání na to, až mu bude zase dobře, utahaný. Nevím, jestli se vám to někdy stává, ale mě jo.”
—
“A vy víte, jak to je s horečkou. Že ji potřebujeme, aby vypálila všechny ty baciláky. No jenže je to otrava, to čekání, to pocení se. Člověk je pak někdy nerudnej…”
Nejmladší: “Já to takhle vůbec nemám. Já jsem veselej pořád.”
Já: “Tak to máš super, já to bohužel mám jinak… Jste moc prima, zasloužili byste si maminku, která je pořád veselá, milá a laskavá.”
Nejmladší: “Pro mě si ale ta nejlepší maminka.”
Prostřední: “Já myslím, že se to stává všem maminkám.”
Nejmladší: “Některým třeba ne, třeba nějakým silným.”
Prostřední: “Ne, to se stává všem. To by pak byly roboti.”
Nejmladší: “A to nejsou, že jo?!”
Prostřední: “Nejsou. Ale prý jsou roboti, co umějí nějaký emoce.”
Nejmladší: “Ale maminky nejsou roboti.”
Já: “Ne, to opravdu nejsou. Ani ty nejsilnější.”
