Člověk v tísni

Moje práce stojí za to minimálně kvůli vymoženosti, kterou bychom moderně popsali slovy “home office”. Zkrátka nemusím chodit předstírat pracovní elán do kanceláře, ale mohu se čas od času naprosto nenadšeně a legálně šklebit doma.

Můžu si sedět s nohama na stole a klidně se cpát jídlem a nebát se, že si pokecám tričko. Nebýt toho, že můj čtyřletý syn zatím odmítá jezdit sám do školky MHD, mohla bych být i celý den v pyžamu.

Výhodou je, že cestou na záchod můžu třeba zapnout pračku, na kterou pak zapomenu a druhý den o půlnoci si vzpomenu, že ji mám pověsit. Můžu pustit vysavač, o který pak s kávou v ruce zakopnu. Můžu si umýt vlasy v pauze na oběd (protože doma nemám kantýnu, v lednici taky nic, tak aspoň zaženu hlad prací).

Nikdo mě neúkoluje, nikdo mě nekontroluje. Žádný stres.

——————————————————————————–

Ráno jsem se probudila s mizernou náladou, kterou ještě umocnil můj souboj s budíkem: “Vstávej, je šest hodin!” Chtěla jsem ho vypnout, ale místo toho jsem se dočkala hlášky: “Nezakrývejte horní část displeje!” Chtěla jsem si ještě vychutnat těch pár minutek k dobru, když ta potvora na mě začala pípat: “Baterie je vybitá, okamžitě připojte dobíjecí zařízení!”

Vylezla jsem tedy z postele a prošla si ranní rituál “vypravujeme se do školy a školky”, který je provázen sledem požadavků “přines-podrž-rozepni-zapni-podej-zavaž-udělej-podepiš-najdi”.

Uff! Nasedli jsme do auta. “Zkontrolujte dveře spolujezdce. Doplňte tekutinu v ostřikovačích. Dohustěte si pneumatiku na levém zadním kole.” No jo, furt, dej mi pokoj!

Zařadila jsem zpátečku. “Zkontrolujte okolí vozu.” Bože!

Tak jo, dneska je asi ten správný čas na home office.

Cestou si koupím svačinu, protože děti v růstu jsou děti v růstu a mouky a octa se moc nenajím. Nic víc doma nezbylo.  “Odeberte si parkovací lístek. Opusťte vstupní prostor.” Jo, díky, už jsem málem nevěděla, co mám dělat!

Bankomat: “Vložte kartu. Zadejte PIN. Odeberte hotovost. Dodržujte diskrétní zónu.” To bych dneska doporučovala všem v mém okolí!

“Naskenujte kód. Vyberte platbu. Odeberte zboží.” Panečku, dnes mě to nějak dráždí!

Uuu! Co nejrychleji domů. “Doba odpočtu zahájena. Zadejte vstupní kód.” A pak mě jako zastřelíš nebo co?!

Rozvalila jsem se v pracovně. “Zadejte – aktualizujte – odeberte – proveďte – potvrďte- neprovádějte – restartujte” Dělej, jsi pomalej!

“Došel papír. Doplňte horní zásobník. Doplňte dolní zásobník. Vyměňte náplň. Zkontrolujte napájecí kabel. Připojte. Odpojte.” To mi děláš naschvál?!

Do toho na mě z technické místnosti pípají další povely: “Vyprázdněte zásobník. Zkontrolujte přívod vody. Vyměňte filtr. Zavřete dvířka. Otevřete dvířka. Stiskněte. Vyberte. Zadejte.” No jo hergot, mám jenom dvě ruce!

Panebože! Já už zase s těmi věcmi mluvím?! To bude dobrý, to bude dobrý! Jenom souhra náhod. Jdu do kuchyně. Hlavně klid.

“Doplňte vodu. Zavřete dvířka. Odvápnit! Zasuňte nádrž. Odmrazit!  Doplňte vodu. Vyměňte filtr. Doplňte leštidlo. Otevřete. Zadejte. Zkontrolujte.”

Já chci jenom jedno jediný blbý kafe s mlíkem!

“Zasuňte nádrž. Zasuňte nádrž. Zasuňte nádrž.”

“To mi aspoň nemůžeš říct prosím?!!!” zařvala jsem nahlas.

Jedna, dva, tři. Tak tohle bylo hodně iracionální, děvče!

Jsem naprosto klidná. Plně tomu rozumím. Nemůže mi říct prosím. Je to kávovar. Kávovar nemluví. Jedna, dva, tři.

Kafe mám, je to dobrý. Jupííí!

Cestou zakopnu o vysavač. “Vyčistěte kartáče. Zkontrolujte nádobu na prach.”

A dost! Jdu do předsíně. Koupelna, světla – chodba, záchod, kuchyň… Tady to je – hlavní jistič!

Já se přece nenechám buzerovat vlastní domácností!

Cvak.