Jedno odpoledne se rozrazily domovní dveře a v nich stáli naši kluci celí rozdychtění:
“Maminko, maminko, my máme novou hru!”
To jejich nadšení bylo tak ohromné, že jsem shovívavě přehlédla ty tři kila sněhu, které se do předsíně vhrnuly spolu s nimi.
“Panečku, vypadá to, že to je úplně úžasná hra!”
“Jo, je… je úplně nejlepší!”
“Tak super, jak se ta hra jmenuje?”
“Osamělý hřbitov!”
“Osamělý hřbitov?” V duchu jsem zlehka omdlela. Vybavila se mi jedna scéna z filmu Kolja a přemýšlela jsem, jestli mají chlapci u nás doma dostatečné podmínky pro zdravý duševní rozvoj.
“Teda, panečku, to zní docela strašidelně!”
“Jo, to taky je! Je to děsně strašidelný!”
“Aha! A řeknete mi, jak se to hraje?”
“To jeden nakreslí klackem na zem do sněhu kruh. To je jako hrobeček. A napíše do něj jméno. A kdo je tam napsaný, tak ten umře. Ten si tam lehne a začne dělat andělíčka, jako že už letí do nebíčka.” (Pozn. autora: Andělíček se dělá tak, že osoba vleže na sněhu mává rukama a nohama a díky tomu se pak pod ním ve sněhu objeví silueta anděla.)
Nafasovali proviant a běželi na svůj andělský hřbitov.
A já přemýšlela, kdy se pro člověka ze smrti coby naprosto přirozeného jevu stane ono nedotknutelné tabu…
