Každé dítě prochází mnoha vývojovými fázemi. Chápu jejich smysl, jen se mi nepodařilo se opakovanými průchody těmito fázemi zocelit. A pak že opakování je matka moudrosti! No možná by to chtělo statisticky významnější vzorek, ale v tomto ohledu se držím známého pořekadla: “Třikrát a dost!”
První velmi významnou fází je ta mezi 9 až 18 měsíci. Já ji nazývám “silně destruktivní”. Nadšení z vlastního nezávislého pohybu nezná mezí a možnosti bytu se zdají být nevyčerpatelné. A že je co objevovat – šuplíky, skříně, krabičky… Nejlepší je vše, co se může odněkud vyšťourat, otevřít, vysypat a pokud možno promíchat s obsahem jiného pokladu.
Nenáviděla jsem tyto dny, hodiny, minuty. Stačilo jedno odskočení si na záchod a jedna místnost byla jako po výbuchu. Jak už jsem psala, jsem těžce poučitelná, tudíž jsem vždy zahájila úklid. Což způsobilo, že aktuální destrukční jednotka se přesunula do jiné místnosti. A asi není potřeba dodávat, k čemu čas získaný mým úklidem tato jednotka využila…
Takže jsme se zpravidla zlehka a pak i ztěžka zacyklili. Trochu naivně jsem navíc spoléhala na to, že starší děti budou toho mladšího motivovat a jaksi ho tak trošku povytáhnou na svoji úroveň. U nás to bylo naopak. Starší se vždy totálně přizpůsobily mladšímu… A byly z toho nadšené.
Asi reminiscence na mládí.
Když tedy Nejmladší například prováděl průzkum přepadu zámotků ponožek přes zábradlí v prvním patře, ti starší mu s nadšením nosily studijní materiál ze všech šuplíků. Nejmladší tak brzy pochopil, že sourozenci se mohou stát jeho prodlouženou rukou a on jejich mozkem. Stal se z něj iniciátor neskutečných výmyslů, které zvláště u bráchy posílily jeho konstruktérské schopnosti.
Věřte mi, ponožky jsou slabý odvar.
Zbyla jediná možnost – prchnout. Hodně času jsme tak trávili venku a bylo mi líto, že jsem tak zhýčkaná na to, abychom venku i spali.
Pokud tedy atmosféra zhoustla tak, že by se dala krájet, zavelela jsem: “Jedeme na výlet!” Bylo jedno kam. Pokud možno aspoň dvacet minut jízdy kamkoliv. Vychutnávala jsem si to. Hluku jsem se sice nezbavila, ručičkama a nožičkama pořád máchali, ale NEPŘEMISŤOVALI SE!
Abych alespoň trochu tlumila hladinu zvuků a podpořila fixaci končetin, pohazovala jsem po nich různé poživatiny. Manželovi se to nelíbilo, neměl rád, že děti v autě jedí. Mlčky jsem mu proto jednou zabalila děti i svačinu a vyslala je na projížďku. Když se vrátili, manžel mi taktéž mlčky vrátil prázdné svačinové krabičky a k tématu jídla v autě se již nikdy nevrátil.
Jednoho dne jsme vyráželi obzvlášť narychlo, takže jsem si dostatečně nenastudovala trasu. Rozhodla jsem se, že pojedeme do nějaké pidi zoo. Zvířátka vždycky zaberou. Vyrazila jsem tedy po dálnici směrem na sever. Ve zvukové cloně jsem tak trošku přehlédla odbočku a řítila se dál a dál po dálnici.
Zoufale jsem přemýšlela, co mám dělat. Jídlo docházelo, osazenstvo začínalo být nevrlé. Najednou spása! V dálce jsem uviděla posvátnou horu Říp. A bylo jasno!
Začala jsem vyprávět o našem praotci a slibovala nebývalý zážitek. A že to tedy taky zážitek byl!
Říp je naštěstí natolik velký, že jsem k němu i já dokázala dojet a neztratit se. Nejmladšího jsem tenkrát přikurtovala do sportovního kočárku a vydala se vzhůru k výšinám. Nevím, jestli jste cestu na Říp někdy absolvovali, ale procházka růžovou zahradou to tedy není. Zhruba v polovině jsem už byla na pokraji sil. Po kamenité cestě jsem tlačila kočár s neustále vystupujícím obsahem a do toho jsem střídavě táhla za ručičku další, v tu chvíli více řvoucí dítě.
Snažila jsem se tvářit alespoň trochu přijatelně a přerývavým hlasem jsem dýchavičně vyprávěla, proč se rotundě říká rotunda. Myslím si, že nám to všem bylo úplně ukradené – dětem proto, že se to nedá jíst a mě proto, že už jsem z toho výšlapu tak šilhala, že bylo dost pravděpodobné, že ji stejně díky tomu nejspíš přehlédnu.
Konečně jsme se dosoukali až na vrcholek. Padla jsem vysílením na zem a vypustila jsem dětičky, ať se pěkně neorganizovaně proběhnou. Děti se opravdu rozeběhly, jako by právě vstaly z postýlek, a začaly si hrát na cosi zábavného s klacky a já nevím s čím ještě – šilhání se mi ještě neupravilo.
Jak se mi postupně tep vracel do standardních hodnot a přestalo mi hučet v hlavě, začala mě přepadat euforie. Byl nádherný den, sluníčko hřálo, všechno najednou začalo být krásné.
Stromy, zelené listy, tráva. Šťastný smích dětiček. Je krásné se dívat, jak si hrají.
Tak ten Nejmladší nám už tak pěkně běhá! A copak to má na nožičkách?
Bačkůrky?!
PS: Už víte, na jaký film jsem si vzpomněla?
