Se svojí kamarádkou jsem se seznámila v době pubertálního růstu a mám to štěstí, že spolu rosteme i dál.
Byly jsme taková zvláštní dvojka. Já jsem hůř viděla a ona hůř slyšela. Takže jsme se krásně doplňovaly. Když jsme potkaly někoho ve městě, častokrát do mě jen dloubla a šeptla mi: “Pozdrav!” Většinou pak následovala moje otázka: “Kdo to byl?” Pokud jsme se daly s dotyčným do hovoru, pak později přišla i její tradiční otázka: “Co to říkal?”
Já jsem o pár let později začala nosit brýle trvale. Přišlo mi to jednodušší, než se stále omlouvat a vysvětlovat, že toho a toho dotyčného nezdravím jen proto, že ho nevidím. A že ho nevidím není proto, že ho nechci vidět.
Přesto ale kamarádčiny oči pořád potřebuju. Pomáhá mi vidět svět z jiného úhlu než z toho mého. A stejně tak pořád moje uši jsou tady pro ni…
