Syn se kroutil nad úkolem, moc mu to od ruky nešlo. Po chvilce mi povídá: “Víš, to je zajímavý, že někdy píšu jen pár vět a jsem z toho strašně unavenej. A někdy píšu víc a unavenej z toho nejsem.”
Mlčky jsem čekala, jak to rozvine dál. “Třeba dneska jsme si psali čtenářský deník a já napsal tři stránky a ještě to nemám. Ještě budu psát a unavenej jsem nebyl.”
Nutno podotknout, že plán školní četby plní asi tak na 1237 %. Tím zařadil do seznamu nejodpornějších otázek v domácnosti další větu: “Mamiii a co budu číst teď?”
Než jsem se ho stačila zeptat, co si o tom myslí, sám mi odpověděl: “Ale já vím, čím to je. Protože mě to bavilo. Dělal jsem to rád.”
Možná vážně jen stačí dát těm dětem trochu času a prostoru a oni si na to podstatné přijdou sami… a v budoucnu ušetří za kurzy osobního rozvoje…