Koně

Dcera už dlouho toužila po koníkovi a touží po něm dodnes. Zahájily jsme to omalovánkami koníků a přes plastové koníky, oblečení s koňskými motivy a občasná povožení se na pouti jsme nakonec dospěly k tomu, že začala pravidelně docházet ke koníkům živým.

Snažila jsem se ji podporovat v jejím snu a živit její naději, že jednoho dne se dočká. Pravidelně proto píše Ježíškovi. Letos si to už nadefinovala mnohem přesněji – má to být klisna a má být hnědá, ale postačil by i grošák.

Koník pod stromečkem zatím překvapivě nikdy nebyl. Ale přesvědčovala jsem ji, ať to nevzdává. Že jen některé sny se neplní hned. Že stačí jen vytrvat a hlavně něco pro to aktivně dělat. Něco víc, než jen chtít, aby koník spadl z nebe.

Začala tedy šetřit. Už má v pokladničce 137 Kč. Neustále vyhledává v inzerátech vhodné koně k prodeji. Našla i inzerát na prodej sena. Někde na Moravě.

Zákonitě jednoho dne přišel dotaz, kdy si na něj našetří. Tak jsem jí to spočítala. Nerada dětem lžu a tak mi nezbývalo přiznat, že tímto tempem na něj bude mít, když jí bude asi tak 57 let. To jí položilo. Nepomohlo ani moje povzbuzení, že přeci lepší v 57 než nikdy.

Abych to zmírnila, přihodila jsem jí do pokladničky další desetikorunu a řekla jí, že přeci až bude větší, budou i její možnosti větší a bude moct spořit vyšší částky. To by pak mohlo nějaký ten rok ubrat. Tak jen ať to dál promýšlí.

Od té doby mi předložila již několik velkolepých projektů, které by mohly vést k očekávaným ziskům. Třeba že bude malovat obrázky a prodávat je. Protože zjistila, že by to bylo moc náročné, rozhodla se namalovat jen jeden za týden a zkopírovat ho desetkrát. Naše kopírka prý bude stačit.

(Kdybys to jednou četla, holčičko moje, tak tímto tvoje snahy nesrážím. Naopak, moc si cením, že hledáš cestu. Svou vlastní. Víš, jak to měl Edison s těmi žárovkami – až na ten stý pokus ten jeho prototyp svítil. A k tomu bylo potřeba těch předchozích 99 pokusů, kdy to nevyšlo.)

Nyní jsme ve fázi, že než bude mít koně vlastního, měla by se o něj umět postarat a taky umět ho zvládnout. Je těžké cítit se silnější oproti někomu, kdo by vás snadno mohl rozlehnout na paštiku. Začaly jsme tedy obě chodit do jezdeckého klubu. Po prvních lekcích uznala, že to asi bude vážně vyžadovat nějaký čas a úsilí, než kůň bude dělat opravdu to, co ona chce. A že si musí umět stát pevně za každým svým rozhodnutím.

Já nejdřív chodila jenom jako doprovod.

Jenže jak jsem tam tak chodila a dívala se, vzpomněla jsem si na svůj vlastní dětský sen o koníkovi. A musela jsem si přiznat, že já sama jsem se toho snu vzdala velmi snadno. Také jsem totiž kdysi domů nosila inzeráty na prodej koníků…

A musela jsem si sama se sebou vážně promluvit. “Tak ty tady pořád moralizuješ a sama co? Co ty jsi udělala pro svůj sen?”

No a tak se stalo, že jsem se zařadila mezi další děti a učím se spolu s nimi. Vytvořili jsme bezva oddíl a podpořili tím teorii věkově nesourodých studijních skupin pod vedením děvčete, které je nejen ve věku, ale i parametrech tělesných na polovičních hodnotách než já.

Šla jsem do toho se svými léty ustálenými představami, utvrzenými četnými filmovými adaptacemi. Znáte to, jak jezdec přijde ke koni, zlehka se s úsměvem na rtech vyhoupne do sedla, zabodne kotníky několikrát do slabin, práskne otěžemi a mávajíc kloboukem pádí krajinou.

Už ta první část je mýtus. Zkuste si opřít jednu nohu špičkou o kuchyňskou linku, přeneste na ni váhu a vyhoupněte se na ní! (Můžete se přidržovat horní skříňky.)

K prvnímu výstupu jsem tedy zbaběle využila památník padlým letcům. Utěšovala jsem se tím, že letci snad mohou mít radost z toho, že i nadále jsou oporou a velkou pomocí občanům našeho státu.

Napodruhé to bylo už bez památníku. Musela jsem uznat argumentaci, že ne všude člověk narazí na památníky. Trenérka mi řekla, že mi dá protiváhu. Očekávala jsem, že mě tam spíš vytlačí, ale trvala si na svém. Zdálo se mi, že vzhledem k její fyzické konstrukci to je poněkud marná námaha. Přesto se houževnatě zavěsila na sedlo z jedné strany a já funěla z druhé. Po delším úsilí se mi opravdu podařilo si víceméně vykloubit nohu a dát ji do třmenu. Vyndat už se mi ji nepodařilo, tak jsem se tedy zkoušela z palce druhé nohy se odrazit.

“Přenes váhu!” Dobrá rada nad zlato! Zjistila jsem, že těžiště jsem asi v tom shonu zapomněla doma. “Víc se odraz z té druhé nohy!” Upřímně, už jste se někdy odrazili od nehtu?

Všechny děti na mě koukaly a já byla ráda, že můj nateklý rudý obličej můžu schovat do sedla. Měla jsem v hlavě jedinou myšlenku: “Je ti tohle ve tvém věku a při tvé fyzické zchátralosti opravdu zapotřebí?!”

Trpělivost ale růže přináší a mě přinesla to, že jsem se naprosto neelegantním způsobem vydrápala do sedla. Ruce se mi klepaly opravdu viditelně, takže jsem ani nebyla schopná udržet otěže.

Další bezva rada byla, že mám ruce držet způsobem, jako bych v nich nesla dva půllitry. To mi šlo lépe, půllitry držet umím a vždy se snažím, abych nebryndala. Pivo je pivo a s ním se musí nakládat obezřetně. To už mě život naučil.

Pak se ozvalo: “Tak můžeš jet.” Bezva, můžu! Jasně že můžu, já můžu úplně všechno! Začala jsem se tedy všelijak vrtět (většina pohybů byla dost směšná), dbala jsem na to, abych nebryndala z půllitrů a výsledkem toho bylo, že kůň stále stál. Po dalších deseti minutách mých prostocviků kůň otočil hlavu a podíval se na mě a ten pohled byl všeříkající: “Bože, co je tohle za idiota?!”

“Nejedeš.” No, tak to jsem si taky všimla! “Nevím, kde se to startuje!”  Zasmála se a kůň otráveně přešlápl.

Po krátké instruktáži se kůň opravdu rozjel. Pochopila jsem, že řazení rychlostních stupňů je hudba budoucnosti. Teď budu hledat volant.

Zkoušela jsem podle instrukce zatočit a málem jsem koníčkovi utrhla hlavu. Nelíbilo se mu to. Mě taky ne. Dostávala jsem tedy další a další instrukce a po chvilce jsem už ani nevěděla, která noha je levá a která pravá. Ruce dolů, prošlápnout paty, nesvírat nohama, sedět rovně, nepředklánět se, neležet, netahat otěže, držet je symetricky, povolit, zatlačit, otočit se do směru, ruka ne, jenom hlava, přenést váhu, hlídej si směr, půllitry, hlídej si tempo, půllitry!

“Uvolni se, hlavně se uvolni a buď v klidu,” zazněla další dobrá rada nad zlato. Kdybych neseděla skoro dva metry nad zemí, utekla bych. V hlavě mi hučelo. Tak takové to byly začátky.

A ještě pořád jsou. Víte, co je ale na tom nejzajímavější? Ono to vůbec není o síle, ale o vzájemném propojení. Žádná slova, jen řeč těla. A vymezit si, kdo je kdo. Třeba když koně vedete, nesmí vás nikdy předejít. Nikdy. Když to jednou koník na trenérku zkusil, stačilo, aby na něj jen otočila hlavu, mírně ji přizvedla, vypoulila oči a vycenila na něj zuby. Koníkovi se v očích objevil úděs a hned couvnul.

Je pravda, že to bylo natolik přesvědčivé gesto, že na mě mělo podobný účinek. Rovněž mě přepadla hrůza a okamžitě a bez řečí jsem taky zacouvala.

Jsem fascinovaná tím, na jak jemné signály kůň reaguje a zpětně si cením, jak velkou trpělivost kobylka se mnou měla. Kdybych já byla ten kůň a dostávala tolik chaotických pokynů a v tak nepřiměřené síle, buď bych se shodila nebo bych se ze mě psychicky zhroutila! Já bych ho do zatáčky málem zlomila vejpůl a přitom stačí jen přenést zlehka váhu těla na jednu stranu, vlastně stačí se jen podívat do nového směru…

Já jsem rozhodně v minulém životě nebyla koněm. Já když mám změnit zaběhnutý směr, potřebuji otočit jeřábem a nakopnout s rozeběhem.

Ono to totiž funguje zcela opačně, než jak jsem si vlastně myslela. Kůň jde tam, kam chci, jenom tehdy, když lehkým tlakem nohy naznačím, kam nechci aby šel. Názorný příklad: Chci doprava, tak levým lýtkem zatlačím. Kůň se chce zbavit toho tlaku, tak se mu uhne na druhou stranu, kde tlak není, tedy doprava. Odměnou pro něj je právě to, že se zbaví toho tlaku. Jakmile začne dělat, co chci, musím přestat tlačit, aby věděl, že tak je to dobře. Jinak si myslí, že to je pořád ještě málo a pořád se otáčí, pořád uhýbá před tím tlakem.

———————————————————————————

Tak mě tam v tom sedle napadlo, že to je možná ten důvod, proč ta komunikace mezi lidmi občas tak špatně funguje. Že jeden druhého rveme strašnou silou tam, kde ho chceme mít a neuvědomujeme si, že to, co je na tom tak nepříjemné, je právě to vyvíjení neustálého, nekončícího tlaku. Ty přehnané a zmatené signály. Naše vlastní křeč.

Že možná taky stačí jen naznačit, kudy ne a přestat tlačit, když se to pohne správným směrem. A nechat to být, protože už je přeci jasné, kam to má směřovat. Nevadí, že to hned napoprvé není perfektní, ale radovat se z toho, že už se to začíná blížit k tomu, co chci.

PS: A ještě jedna opravdu dobrá rada: důvěřovat. Důvěřovat tomu druhému, ale hlavně sobě. Věřit, že to bude tak, jak chci já. Nebát se dopředu, že se něco pokazí. Neočekávat problémy, ale řešit problémy, až když opravdu nastanou.