Víte, co mě hrozně rozčiluje? Jedna jediná věta:
“To víš, to je ta dnešní doba!”
A další dovětky typu “pokrok nezastavíš”, “holt s tím se nedá nic dělat, to tak prostě je”.
Naposledy jsem to slyšela od jedné paní, která tímto způsobem obhajovala, že její syn má k jedné ruce přirostlý mobil, z druhé mu vyrůstá tablet a na krku má pověšený notebook. Komunikovat už s vrstevníky umí téměř jenom přes “dráty” (promiňte mi ten archaismus, nevím jak vhodně dehonestovat wifi připojení).
Jako bych se chytla ohradníku a dostala ránu, která ze mě udělá čertíka na pérkách.
To nám jako ta hrozná doba spadla z Marsu a schovala se někde v křoví a když jsme šli zrovna na procházce kolem, tak nám skočila za krk a už se nás jako nepustila?
Nebo to je novodobá inspirace z pohádek: kde se vzaly, tu se vzaly, tři wifinky na dveře zaklepaly a tenkým hláskem žadonily: “Jen dva tablítky k vám strčíme a hned zase půjdeme!”? Bylo či nebylo? Kdo ví, jedno jisté je, že pokud se neodpojili, žijí dodnes a pohádky je konec.
Aaaa! Chápejte, nemám nic proti vědeckotechnickému pokroku. Nemám nic proti novým technologiím. I když jsem v tomto ohledu čím dál zaostalejší.
Nicméně mě těší, že znám i větší negramoty než jsem já (třeba manželův mobil je stále internetovým panicem a žádná zkostnatělá jeptiška to přitom není. Ten mobil, samozřejmě.).
Jen si myslím, že veškeré technologie byly primárně určeny k tomu, aby ony sloužily člověku a ne naopak, aby člověk byl sluhou a technologie pán. Má to být doplněk. A když je něco doplněk, mělo by to pouze doplňovat, ne nahrazovat. Jako auto – má ty hlavní součásti a doplňky. Jízda autem s doplňky je pohodlná, bez některých si to už ani neumíme představit. Ale i auto bez doplňků je stále pojízdné a schopné vykonávat svoji původní funkci.
A člověk sám je ten, který určuje meze.
Tak jak tedy? Člověk utváří dobu nebo doba člověka?
