Právě si nesu hrnek horké kávy a umyté jablko. Zastavuji před dveřmi kanceláře se svazkem klíčů v prstech. Klíč mi nejde zasunout do klíčové dírky. Kontroluji jednotlivé klíče.
Moc mi to nejde, protože se snažím nebryndat kávu a neupustit rozkrájené jablko na zaťapanou zem.
Nevzdávám to a zkouším to znovu. Zápěstím si posunuji brýle, které se mi přitom zápolení sklouzly po nose. Fakt to nejde. Část jablek si nacpu do pusy.
Znovu se pokouším zasunout klíč, který jsem vyhodnotila jako ten správný. Nacpu si do pusy i zbytek jablek.
Najednou se dveře otevřou zevnitř. Vyvalím oči, pusu už mám otevřenou skrze ta jablka.
“Dobrý den!” pozdravilo to zjevení, které se tak suverénně pohybuje v mojí kanceláři. Neodpověděla jsem – nebylo jak.
Pár vteřinek ticha.
“Vy máte kancelář vedle.” Stále jsem nechápala. “Tamhle,” ukázal mi nápomocný prstík.
to je naprosto dokonalé :-)))))