A jsem tam

Jsem si nemyslela, že to přijde tak rychle. Člověk se třikrát otočí v kuchyni a ejhle! Je OUT… Teda ještě ne úplně, ale už jsem lapená. Naskočí první věta “to já v jejich věku” a lítáte v tom.

Dcera mi jednoho dne svěřila, že by ráda měla nějaké ty barvičky na obličej. První symptom “na to je přece ještě mladá” jsem vytěsnila. Jsem pořád ještě moderní matka, byla jsem na sebe tvrdá: ‘Nesuď! Vánoce za rohem, uděláš dceři radost. Mezi svátky do školy nepůjde a na horách pod helmou to stejně vidět nebude’, chlácholila jsem se.

Vyrazila jsem tedy do parfumerie s předsevzetím, že “když vyberu něco decentního” a ona se k tomu “bude hezky chovat“,  tak jí to přeci “vydrží až do maturity“. Jak vidíte, počáteční fáze u mne propukla v plné síle.

Přehrabovala jsem se v těch škatulkách a svým skoro panenským kosmetickým vzezřením jsem evidentně vzbudila soucitný zájem mladé brigádnice: “Můžu Vám nějak pomoct?”

Chtěla jsem zažertovat ve stylu, že “mě už nikdo a nic nepomůže“, ale když jsem podle rozpačitého přešlápnutí poznala, že slečna si pravděpodobně zcela vážně myslí totéž, raději jsem šla s pravdou ven. “Víte, to já něco pro dceru,“ dál jsem lovila v regálu, “já tomu moc nerozumím…”

Slečna přivřela víčka, na kterých jistě neonově zablikal nápis NO TO JE DOST VIDĚT, a se středně těžkým povzdechnutím mi vzala mnou vybranou krabičku a vyměnila ji za jinou. “Tahle se dceři bude líbit, to je pro mladý holky. Tahle, ” vrátila na poličku mou prvotní volbu, “ta je taková unylá… ta je pro… no asi tak pro Vás.”

Otevřela jsem tu pokladnici mladické svěžesti a začala horlivě vzpomínat na doby minulé. Slečna se mezitím s nadšením pustila do výkladu: “Tohle je XXX, víte?” a s napětím čekala, co já na to. “Aha…tak to je… super??” snažila jsem se o uvěřitelně nadšený výraz. “No to teď je strašně IN, to je prostě TOP. Víte, na YOUTUBE si dcera může stáhnout TUTORIÁLEK a tam pak uvidí VIDEÍČKA, jak….”

Valily se na mě proudy technických podrobností a kvanta polo či zcela neznámých slov, která jsem nestačila ani zachytávat, natož dekódovat. Nasadila jsem proto svůj mateřstvím vybroušený postoj s přídechem životní poučky “každý chce přeci jen trochu té pozornosti” a s pracně nabitou shovívavostí ve stylu babičky Boženy Němcové jsem se jala tomu rozjitřenému dítěti naslouchat, doprovázejíc jeho citový výlev chápavým pokyvováním. 

Dál jsem však přitom  tajně analyzovala podle barvy, zápachu a konzistence, na co by se TO tak dalo používat. Udeřil další ze symptomů, tentokrát v podobě silného nutkání “to za nás to vypadalo úplně jinak“.

Našla jsem odvahu (po krátké logické úvaze, že víc už ze své prestiže u této slečny asi ztratit nemohu): “A můžu se Vás zeptat, na co se tohle jako PŘESNĚ používá?” Oči jsem ale pro jistotu nechala zapíchnuté do té třpytící se temné hmoty.

“No to je jako na takový to jemňoučký podkreslení. Něco jako mám třeba já…” Odlepila jsem oči, přesměrovala jsem je na její obličej a měla jsem co dělat, abych zamaskovala svoje zděšení. To, že mi úlekem drahocenná krabička málem vypadla z rukou, snad připsala na vinu mému místy pokročilému věku. Nerada bych se jí dotkla. Raději jsem se tedy ani nezeptala, jestli jí ta krabička vydrží alespoň na dvě použití.

Na vteřinku jsem si na jejím místě představila dceru. Jakmile jsem znovu popadla dech, nechala jsem se dovést k pokladně. Tam mě další slečna (samozřejmě s nezbytným jemným očním podkresem) ujistila o mé perfektní volbě a já, s do rukou navrátivším se třesem zaplatila sumu, za kterou

“bych kdysi nakoupila pro celou rodinu….”