Dcera si posteskla, že naši kluci “furt” nedodržují pravidla a ona za ně musí “vždycky všechno” dělat.
Zeptala jsem se jí: “Chtěla bys, aby dodržovali dohody a pravidla?”
Vznětlivě odsekla: “Jo!”
“Tak to chápu,” odpověděla jsem snažíc se o maximálně klidný tón. “Jenže to jim nesmíš za běhu ta pravidla a dohody měnit, víš? Když změníš původní dohodu nebo pravidlo, tak se ale potom nemůžeš divit, že se dodržuje nová verze.”
Její pohled velmi přesně vyjadřoval, odkud že jsem asi spadla.
“Podívej, ty bys chtěla, aby třeba platilo pravidlo, že ten, kdo spotřebuje nějakou věc, pak obal od té věci donese do odpadu, že?”
“Jo, protože to za ně pak musím dělat já.”
“Jsem ráda, že ti záleží na pořádku. Nemusíš to ale dělat za ně, stačí, když dohlédneš na to pravidlo. Věci máme dělat proto, že to chceme udělat jako laskavost nebo pro svoji radost, ale pak to není fér vyčítat. Když to vlastně dělat nechceme, tak to pak nemáme dělat, protože jsou z toho akorát špatné pocity. To už ale víš.
Teď k tomu pravidlu. To pravidlo zní, že poslední odnáší prázdný obal. Co ale uděláš tím, že to po nich odneseš? Pomohlas tím dodržet pravidlo?
Ne, tys to pravidlo prostě změnila. To pravidlo teď zní: když někdo něco spotřebuje, ségra to uklidí. A jako přídavek: při dodržování tohoto pravidla ségra remcá.”
“Kluci jen potřebovali připomenout to pravidlo a pomoct s tím, aby ho dodržovali.”
Jak často se pravidla místo dodržování prostě mění…
