Nevím, jak se mi to stalo, ale ocitla jsem se se svými syny, kteří ční hluboko pod hladinou mých prsou, na atletickém oválu. Chtěli se mnou závodit. V běhu.
Nezávodím. Nemám ráda soutěže. Ale řekla jsem, že poběžím. Stoupli jsme si každý do své dráhy. Prohlásila jsem: “Nesoutěžím, mým jediným cílem je doběhnout.” Kluci se smáli, netušili, že to myslím smrtelně vážně. Přežít, to byla moje ústřední myšlenka.
Vyrazili jsme. Starší syn doběhl první, já druhá, Nejmladší doběhl třetí, prakticky současně se mnou. Nemám ve zvyku je nechávat okatě vyhrávat. Prostě hra je hra. To, že nebudou první teď, neznamená, že nebudou první později.
Ptáte se, co je na tom všem divného?
Všichni jsme běželi opravdu naplno, hlavně já…ze všech svých viditelných i skrytých sil. Fakt.
A výsledek? Stěží jsem obhájila druhou pozici. Mezi prckama.
A pak že se dá krize středního věku ustát!
