Myslím, že velký “byznysmen” se ve mně rodil už na škole. Nesmlouvavý, trochu krutý obchodník… Vše asi odstartovala moje první pražská brigáda.
Měly jsme s kamarádkou jasno. Minimálně za stodvacet na hodinu. Sháněly jsme pár týdnů nějakou lukrativní práci. A nic.
Nu což, vždyť stovka taky není málo, že? Hledáme dál.
Po dalších dvou týdnech jsme usoudily, že i osmdesát pro studenta vydá na dost slušné živobytí.
Po dalších čtrnácti dnech jsme se ale už naprosto pevně rozhodly, že pod padesát nejdeme.
Nastoupily jsme do jistého nejmenovaného supermarketu. Za třicet korun na hodinu. Nafasovaly jsme naprosto nezáživný stejnokroj, ve kterém by i nejlepší modelka musela vypadat naprosto bezpohlavně. Asi tím daný řetězec sledoval udržení zákazníkovy pozornosti při nákupu. Tady hrozilo maximálně jen to, že se nás nějaká slabší povaha lekne.
Kamarádka nafasovala psí žrádlo, já mrazák. Doplňovaly jsme zboží. Já chodila domů zmrzlá, ona zapáchající (ale pejsci ve vchodu ji zbožňovali). Dodnes pociťuji hlubokou empatii ke všem doplňovačům a svíravý pocit žaludku u mrazících pultů. (Kamarádka při pohledu na psí konzervu zlehka vyje.)
Já měla větší výdrž, kamarádka po nějaké době odpadla. Časem jsem se propracovala až do lahůdek. To byl zážitek! Dodnes nejím kupované saláty, k salámům a sýrům jsem se po několika letech vrátila (preferuji ovšem vakuové balení).
Je to tu. První zákazník. Přál si deset deka čehosi. Po několika špatných výběrech jsem obrovským nožem zakrojila do té správné šišky. S vystrčenou špičkou jazyka jsem se soustředila na přesný řez. Dokonale hladký byl!
“Čtyřicetpět, můžu to tak nechat?”, zdvořile jsem se usmála. Pánovi za pultem se orosilo čelo, lehce zoufale zavyl cosi jako To snad ne! a zlehka přiomdlel. (Naštěstí tam byl jakýsi soklík, který zarazil jeho pád.)
No tak ne! Se nezbláznim! Detailista jeden, to miluju, takovýhle perfekcionisty!
Na tohoto svého prvního zákazníka nezapomenu. On na mě možná taky ne.
Chtěl ještě nějaký rybí závitky. Dala jsem mu je do takový velký krabičky, aby se neomačkaly… No pravda, vešly se i do té nejmenší. Ale kvůli dvacce za krabičku dělat takový vyrvál, nechápu!
Brblala jsem, ale nakonec jsem za tuhle zkušenost vděčná. Protože teď vím, jak si vybírat a kde v regálu hledat čerstvé zboží. (A díky svým dlouhým pažím si vždycky vyhmátnu to zboží s delší trvanlivostí.)
A taky děkuju za jednu důležitou životní lekci:
Není všechno takové, jakým se to zdá být.
Jednoho odpoledne došly rohlíky. Takže záložní plán – mrazák. Byla to trochu alchymie. Bednička z mrazáku se nahřívala na radiátoru. Když nastal ten správný okamžik, že povrch už dosáhl pokojové teploty, zatímco vnitřek byl ještě zmrzlý, nesla se bednička ze skladu na plac. Jednou tato čestná role připadla i na mne.
Nesla jsem bedničku a mířila k boxům na rohlíky. Zrovna tam stála nějaká paní a vybírala zbytky. Jak mě uviděla, rychle vysypala ty poslední čerstvé rohlíky zpátky a dychtivě čekala. Pomalu jsem se přibližovala. Nadechovala jsem se, ale než jsem vydala jedinou hlásku, vyjela na mě: “No to je dost!”
Tak jo. Každý svého štěstí strůjce. Zase jsem pusu neslyšně zavřela, potichu vydechla a zasypala jsem box “radiátorkama”.
Dobrou chuť!
