Poklízeli jsme pokojík Prostředního. Třídili jsme společně věci do školy, uklízeli stůl a aktovku. Dcerka ve svém pokoji dělala totéž. A nejmladší se nudil. Nebo spíš mu bylo líto, že ještě nemá co připravovat. Dal nám to dost jasně najevo.
Žádné alternativní návrhy na zabavení se nesetkaly s jeho nadšením. Žádné vysvětlování a dohody nepomohly.
Tak jsem mu přinesla tašku, aby si připravil věci do školky. To se mu líbilo, jenže – měl to rychle hotové. To jsme také nemohli nepostřehnout.
Starší děti mu darovaly některé vyřazené školní pomůcky a hrály si s ním na školu. Dostal úkoly, než to doděláme. Jenže zase to měl rychleji, než bych si přála. A dost důrazně nám to došel oznámit.
To už mi začalo cukat oko. Chápu, že ho to nebavilo, že se cítil odstrčený… ale někdy to prostě je potřeba udělat a ti starší u toho musejí být. Navíc ta doba, kterou jsme té přípravě věnovali, se díky těm přerušením neúměrně protahovala a moje trpělivost zkracovala.
Jak držel fixu v ruce, zablesklo se mu v očích a prohlásil: “Já pokreslím skříň.”
To už mi cukaly oči obě. Zrovna v momentě, kdy jsem si říkala, že jednoho z nás asi budu muset odstřelit, se Prostřední zeptal:
“Chceš pokreslit moji skříň? Tak jo. Pojď, já ti nakreslím tu skříň tady na papír a ty jí celou pokreslíš.”
Nakreslil mu skříň na papír a Nejmladší s vyplazeným jazykem pracoval na tom, aby byl pokreslený úplně každičký její kousíček.
No, někdo to umí vyřešit…to je super… akorát že já to nejsem.
