Nastal večer. Dorůstající měsíc jemně vykresluje ztichlou krajinu. Svět jako by na pár vteřin ztuhnul ve svém zuřivém tanci a šustot zvířených spodniček už jen zlehka doznívá. Zklidňující se tepot srdce a vlastní dech se dere do popředí. Už chybí jen přivřít víčka.
Synek se ke mně důvěrně přitočí a šeptá mi do ucha:
“Maminko, mě strašně páchne taška do školy.”
Chvilka poezie skončila.
“Aha. A díval ses do ní?”
“Ne.”
“No, možná by to stálo za pokus!” povzbudila jsem ho.
Syn nadzvedl tašku.
“Hm, vidím, že nejen páchne, ale také protéká,” komentovala jsem jeho počínání: “Že by nějaká sváča?”
“To neee, to je blbost…. ,” přemýšlí rozepínaje podezřelou kapsu: “No fuuuj,” ohodnotil svůj nález.
“Kdypak že si to byl naposled ve škole? V říjnu?”
Skvělá chvilka ocenit izolační vlastnosti svačinového boxu. Byl to opravdu výkon na takový matroš!
—
Opakování matka moudrosti.
O pár dní později v jiném pokoji (překvapivě v tomtéž domě). Kulisa: pod postelí se nalézají záhadné krabičky s ještě záhadnějším obsahem.
“A copak to tu máme?” snažila jsem se znevážit okamžik pravdy: “Nějaký pokus na biologii? Nebo na chemii?”
Tak aspoň část potomstva k večeru smysluplně zaměstnám.
K jistému rodinnému poučení přeci jen došlo. Likvidace vysoce nebezpečného odpadu tentokrát proběhla ze stran jeho stvořitele na mnohem profesionálnější úrovni: gumové rukavice, dvě roušky a navrch respirátor. Biologická zbraň byla do umyvadla přesunuta v kleštích.
Ještě že jsme vybaveni!
Práce to byla precizní. Se zaujetím jsem sledovala odborné, téměř pyrotechnické zacházení s podezřelým obsahem černozelené barvy a neodpustila si komentář:
“Neboj, já myslím, že to nevyskočí…”
Přes tu silnou izolační vrstvu materiálu v oblasti úst protistrany jsem naštěstí neslyšela pádná slova, která vytryskla v reakci na můj “fakt ftipný” komentář.
Pohled očí stačil.
Ahoj. Minulý měsíc jsme objevili podobnou “biologickou zbraň” v batohu deváťáka. Šla do popelnice i s krabičkou. Téměř sama. ☺️ Věk tu zřejmě nehraje roli.