Botička

Jednou jsem si s dětmi vyrazila za známými do Prahy. Trochu si zasportovat. Cestou jsem jim v autě dala podnětnou přednášku z ekonomie na téma rodinné finance. Snažila jsem se jim vysvětlit, jak je to strašně prima, že nebudeme parkovat na hlídaném parkovišti hned přes ulici, ale že zaparkujeme na místě bez placení. Sice budeme muset jít asi tak dvacet minut pěšky, protože to místo je tak perfektně utajené, že tam MHD nejezdí… nicméně za ušetřené penízky si budeme moct koupit nějakou dobrůtku. Navíc si také báječně rozehřejeme svaly před lezením!

Moje agitace byla plná přesvědčivých argumentů, takže děti ani nemukly a tiše šlapaly.

Uvnitř na baru lezecké stěny (to je hezké, že mohu říkat, že chodím s dětmi do baru) jsem vítězoslavně prohlásila, že si tedy za ty ušetřené korunky můžeme koupit něco na zub. Bohužel jsem to vyřkla těsně před tím, než jsem si zjistila ceny. Bylo mi trapné jednu malou oříškovou tyčinku dělit na třetiny, tak jsem se překonala a za cenu týdenního parkovného koupila tyčinky tři, pro každého jednu. Dobrá, poučení pro mne.

Na oběd jsme se v rámci ekonomicky šetrné domácnosti vraceli domů. Všichni jsme byli unavení a hladoví, takže ta cesta k autu se zdála ještě dvakrát tak delší. Poslední zatáčka a …

“Maminko, proč máme na skle přilepený ten papír? A co to máme na tom kole?”

“Děti, tak to je botička. To nám dali policajti, protože asi špatně parkujeme.”

“Jé, mami, podívej, ty dvě auta mají taky botičku!”

“No, tak to vypadá, že nejsme sami, kdo parkuje špatně.”

“A co budeme dělat?” Visely na mě pohledem.

Tak to bych taky chtěla vědět, děti. Chtělo se mi začít hystericky běhat kolem a křičet: “Jak to jako dostanu pryč? Co si tady se třemi dětmi počnu? Jako kde se najíme? Kde tady najdu nějakou policejní stanici? Vždyť ani nevím, jak se to tu jmenuje! Tak pomůže mi někdo?!” Pak bych se ještě mohla dramaticky zhroutit a škytavě brečet a tlouct rukama a nohama o zem.

Ale coby protřelá matka jsem co nejklidnějším hlasem pronesla: “No děti, poneseme důsledky.” Nic lepšího jsem ze sebe nevypravila. V hlavě jsem měla prázdno. Holt všechno je jednou poprvé. Já na to přijdu, co dělat.

“Jdeme najít tu značku!” To bylo velmi logické rozhodnutí. Šli jsme tedy hledat tu značku, kterou jsem asi někde přehlédla. Žádný zákaz stání. Hm, tak asi něco jiného. Šli jsme zase zpátky.

“Mami a co je na tom papíře?” Aha, vida, ten papír! To si přečteme. Je tu telefonní číslo. Ještě že jsou mobily a hledání telefonní budky nám odpadá. Mrkla jsem na hodinky. Poledne.

“Dobrý den! Mám na autě botičku a chtěla bych ji sundat…. Aha, jasně, nadiktuju Vám SPZ. Jo Vy to máte v systému?! Takže víte, kde jsem?!!” Uff!! “Hlídka přijede. Jasně. Jsou teď na obědě. Aha. Zkusíte jim zavolat, aby to zkrátili. Aha, tak dobře. My budeme čekat.”

Děti plakaly. Snažila jsem se zachovat klid. Říkala jsem si, teď je ta příležitost jim ukázat, jak se taková situace řeší s nadhledem. S nadhledem! Fakt vtipný!

“No děti, prostě jsem udělala chybu. To se stává. Už to nevrátíme a příště si holt dám větší pozor. Teď počkáme na tu policejní hlídku, zaplatíme pokutu (no fakt paráda, to bude litr, minimálně…), oni nám tu botičku sundají a pojedeme domů. …  Ne nevím, kdy přijedou. Jsou na obědě… (to tady budeme trčet kdovíjak dlouho) Já vím, broučku, že máš taky hlad, teď ale nemůžeme odejít, protože právě nevíme, kdy přijdou. (Panebože, buď už zticha!) Ne, svačinku už jsme snědli. Ani pití už nemám… Nejbližší krám je odtud asi dvacet minut chůze (super, jestli budu muset letět někam do bankomatu!)… No budeme platit asi tisíc korun…(víc to snad nebude, to by mě snad kleplo) Ano, to je hodně korunek, to by bylo víc než sto Brumíků. O kolik? No, teď to úplně přesně nechci počítat… Ne, není zač se stydět, každý prostě někdy udělá chybu. Nestalo se přece nic vážného…”

Nejmladší plakal, Prostřední se snažil před kolemjdoucími maskovat tu botičku, Nejstarší chtěla vědět princip, jak funguje ta botička (mě je ukradený, jak ten zámek funguje! Jestli kvůli nám přeruší oběd, to budou tedy pěkně v nenáladě. Musím začít nějak mile… Do Prčic, kdy už přijedou!)

“Dobrý den! Mrzí mě, že jste kvůli mně museli zkrátit oběd. A moc vám děkuju za děti.” Úsměv. Větší úsměv, to dáš!

“No jestli Vás to zajímá, tak já jsem měl smažák.”

Tak tohle nedám: “Nezajímá… promiňte.”

“Jestlipak víte, čeho jste se dopustila?”

Pohled mi sklouzl na kolo: “No, vypadá to, že špatně parkuju.”

“Správně, parkování na zeleni podle vyhlášky xxx není dovoleno.”

Koukla jsem se pod kola a rozhlédla se kolem. Všude rozježděné bahno a štěrk. “Aha, tohle je zeleň?!”

“No tohleto BUDE zeleň. Kdybyste se koukla do katastru, tak tam to je zapsaný jako zeleň.”

“Přiznávám, pochybila jsem. Před cestou jsem do katastru nenahlédla. Ale nedávno to ještě nebyla zeleň, že ne?”

“Nebyla, ale od minulého týdne už to zeleň je.”

“No vida, život je změna!”

“Tak protože to je nový, tak já Vám dám jen symbolickou pokutu 100 Kč. Souhlasíte?”

Hurááááá!

“Ale maminka říkala, že bude platit 1000 Kč!”

Tak tohle může říct fakt jen blondýna! Dík za podporu, dcerunko!

“Tak to maminka říkala správně, já bych jí mohl dát pokutu až do výše tisíc korun. A pročpak ty, chlapečku, tak pláčeš?”

“On se bojí. Že nás zastřelíte.” Syn se rozplakal ještě víc.

“Ale to se neboj, to my střílíme jen ty zlý. Maminka je hodná.”

Tak to je super, teď to mám potvrzené úředně! To za to kilo stálo! A navíc si děti mohly vlastnoručně vyzkoušet, jak se odemyká a sundává botička. No kdy se to člověku v životě poštěstí!

(Já doufám, že nám už nikdy!)