… je tak jednoduché. Děti mi ukázaly, že asi jako jediní na světě mě budou milovat ve všech mých podobách, se všemi mými nedostatky…
Spolu se mnou se budou radovat z mých pokroků a budou mi to dávat najevo tím nejprostším způsobem – budou šťastné. A stejně tak intenzivně budou prožívat, když se mi zrovna nepovede a budu klesat na mysli. A zase mi to ukážou tak jednoduše – budou hlučné, vzteklé, smutné. Ne proto, aby mi dodaly pomyslnou třešničku na dort, ale aby mi vzkázaly: “Maminko, my víme, jak se cítíš. Úplně takhle, viď?”
Být matkou je tak povznášející!
Nikdy se na mě nebudou opravdu zlobit a vždy mi odpustí. Budou mi po boku při mých omylech a jejich láska se nezmění, přijmou mě za všech okolností. Nebudou myslet na moje nezdary v minulosti a budou se radovat z toho, že teď už to umím líp…
Přišly a přijímají ode mě vše, jak jim to předložím… a přesto mne mají rády, čistě, nepodmíněně, s vděkem…
Být matkou je tak zavazující…
