Procházela jsem se s Nejstarší podél moře. Pozvolna jsme prchaly od budov, lidí a vodopádů slov. Došly jsme na krásné místo. Žádné budovy, minimum lidí, šumějící moře.
Zhluboka jsem se nadechla. Rozhlédla jsem se a povídám: “Tady je to krásné!” A s blaženým úsměvem jsem se rozhlížela po pískem zlehka zavátých keřích v dálce, odrazu slunce ve vlnách a poslouchala praskot vody při víření písku…
“Tady je to ošklivé!”, ozvala se dcerka. “Podívej, ty odpadky! Válejí se všude kolem.”
Zaostřila jsem na pláž, ano, odpadky tam sem tam byly. No jo.
————-
“Hm, poslyš, to je zajímavé. Asi opravdu vidíme hlavně to, na co se zaměříme. Ty ses zaměřila na odpadky, tak jsou pro tebe to hlavní a to ostatní je v pozadí. Vidíš hlavně ty odpadky. Já jsem se zaměřila na slunce a krajinu, tak ty odpadky nevnímám. Prostě jsem je vygumovala.
Jsme obě ve stejný čas na stejném místě – a přesto máme z toho místa tak odlišné pocity.
A když jsem se já zaměřila na ty odpadky, tak mi to trošku zkazilo ten můj pocit. Už mi to tu nepřipadá tak moc krásné. Můžeš to zkusit teď ty. Na chvilku nevidět ty odpadky a najít krásu toho místa.”
————-
Umět tak ve všem vidět hlavně to krásné, umět tak gumovat odpadky… nejen na pláži…
